Jak to může tvrdit? Lisabonská smlouva, která je buď pro Evropu absolutně nezbytná, anebo nás má připravit o suverenitu, je najednou důležitá vlastně jen relativně? To prezident Klaus tvrdil studentům VŠE s tím, že to zásadní „přehození výhybky“ v evropské integraci nastalo už Maastrichtskou smlouvou. Takže Lisabon, dědic euroústavy, je jen jakousi zastávkou na jednokolejce?
Klíč je v jiné prezidentově nedávné větě, kterou řekl v rozhovoru pro LN, když popisoval, jak se coby student vymluvil z nátlaku, aby nastoupil do vývozce zbraní Omnipol: „To byla taková ta hratelná argumentace, že jste neurážel,“ vzpomínal. Co je hratelná argumentace? Zjednodušeně řečeno, když člověk nechce ani urazit, ani být přistižen při lži. Politika je souboj hratelných argumentací.
Maastrichtská smlouva z roku 1992 zakotvila vznik Evropské měnové unie. Eurofederalisté se k ní tolik upínali a euroskeptici proti ní tolik bojovali kvůli jedné věci, která sice ve smlouvě nebyla, ale zasvěcení si jí byli jasně vědomi: měnová unie není dlouhodobě možná bez unie politické. Ale to nebylo hratelné.
Ne všechno lze uhrát. Prezident například říkal, že podpis Lisabonu nezdržuje, že jen čeká na Ústavní soud, a pak napsal příznivci, že podpis zdržoval. Když potřebuje nějak doložit svou evropskost, připomíná, že právě on podepsal českou přihlášku do EU v roce 1996 a přístupovou smlouvu v roce 2003. Při projednávání stížnosti na Lisabon to Ústavní soud použil jako přihrávku na smeč.
Lze vůbec rozeznat hratelnou argumentaci od vlastního svobodného názoru? Sotva. Ale nakonec se počítají činy.
Čtěte „Klaus přiznal: Zvažoval jsem...“ na straně 1
