To byla soutěžní otázka jedné televizní stanice a na ni odpověděl správně můj kamarád – je to rostlina z čeledi citlivkovitých – a vyhrál zájezd do jihovýchodní Asie a od něj jsem ten zájezd koupil a jel s pracovníky oné televize, kteří rovněž vyhráli, do Vietnamu.
Slovo mimóza má ještě další významy, mimo rostlinu znamená ženské jméno – Mimoza, zkráceně Moza či Moža, z toho Boža čili Božena. Toto jméno nevzniklo ze složeniny Boží žena, ale ze slova mimóza.
Mimóza je slovo malajského původu se zdůrazněním na „mó“. Čínští námořníci jím označují citlivé pasažéry. Pro překlad je nevhodné, zvláště pro ženy.
„Mimo za“ odpovídají v hospodách na Karvinsku manželkám, které si přišly do šenku pro manžely. On je mimo za, říkají a tomu rozumí Češi, Slováci i Poláci.
Mimóza, vyslovováno jako mimiša, je obdélník z kožešiny ledního medvěda, který vkládají Eskymačky do kočárků, aby se jim mimino nenachladilo.
Na cestu do Vietnamu jsem se vybavil broušenými kamínky a skleněnými drahokamy, abych tu s nimi obchodoval, ale jako obchodník jsem v těch končinách nebyl ten pravý a mé poklady zmizely, aniž vím jak, a i moje prkenice zela prázdnotou.
V přístavu Haiphong jsem se zmocnil ponorky za účelem jejího prodeje v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. Po vyplutí jsem ke svému překvapení zjistil, že osazenstvo je bezvýhradně ženské, byly to frekventantky námořní školy v Hanoji. Asi po deseti dnech plavby jsem se zachránil na malé plachetnici, jejímiž majiteli byly dva manželské páry. Pro manželky majitelů jsem nebyl nebezpečný. Jsem ochoten přijmout za řečenou krádež jakýkoli trest, vyjma služby na oné ponorce.
Mimóza, vyslovováno mimusu, je výrobek obyvatel tichomořských Marshallových ostrovů, kam jsem dorazil se svými hostiteli z plachetnice. Mimusu je rohož z mořských chaluh a trávy, dostal jsem nápad dávat to do rámečků a prodávat jako moderní umění pod názvem Nový Gauguin. Takovému obrázku nikdo nerozumí a může si představovat, co chce. Bohatí Američané mi to coby moderní umění kupovali jako ztrhaní po tisíci dolarech za kus, domorodcům jsem platil po sto dolarech, později jsem se dověděl, že by mi byli dali dva za dolar. Pod názvem Moderní Gauguinovo dědictví byla v New Yorku uspořádána výstava, kde se tyhle výtvory dražily od deseti do padesáti tisíc dolarů. A já jsem za to chtěl jen tisíc. Blbec.
Nicméně jsem si namazal kapsy, koupil malé letadlo, se kterým jsem havaroval pro nedostatek paliva na Borneu. Dostal jsem se do dajácké vesnice, kde se mě ujali a chtěli také po mně, abych po vzoru mužů pojídal mozky nepřátel a zemřelých. To oni navrtají hlavu mrtvoly a silnými stébly vycucávají mozek jako limonádu.
V té vesnici žila jedna Papuánka. Koupil jsem ji za pět dolarů a ona mě dovedla do přístavu. Nastoupila se mnou na loď a já ji prodal kapitánovi. Jak jsem se dozvěděl, je s ní velmi spokojený a hodlá se s ní oženit, ona ovšem trvá na obřadu, kdy kapitán na důkaz síly někomu vycucne mozek, až pak svolí k sňatku.
Cestou u íránských břehů nás přepadli piráti a obrali nás o hašiš, který jsme vezli do Evropy, což bylo ale štěstí, protože nás potom prohledávala americká hlídková loď, pochopitelně nic nenašla.
Dostal jsem se do Íránu, kde mě ukamenovali pro nedovolené oslovení vdané ženy. Z jámy po ukamenování mě vytáhla a oživila íránská studentka, se kterou jsem utekl do České republiky. Kupodivu mi ukamenovávači kapsy plné dolarů nechali – jsou to zřejmě čestní lidé –, a tak jsem sice bez dokladů, ale bez potíží prošel s onou dívkou všemi kontrolami v Česku, pouze mi ubylo v kapse pár dolarů.
Vněkterých ohledech se v Česku cítím jako u Dajáků, s tím rozdílem, že Češi si nevycucávají mozky, ale kapsy. Moje cesta k získání občanství nebude tak krutá, jakou prožívají chudáci čekající na občanství, – sice mé kapsy nadité dolary trochu zhubnou, ale ať. Kdo nemá, ať se do ČR netlačí.
podle vyprávění Richarda Youngha napsal
***
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na david.shorf@lidovky.cz
