Co Marie nikdy nedělala

Autorské zpívání je podle ní to nejlepší, co může být. „Celý život vzhlížím ke zpěvákům, kteří si sami píší písně. Když si člověk napíše píseň sám pro sebe, stoprocentně si za ní stojí – nemůže uhnout a nemůže říct: hele, to jsem se sekla. Pokud stvoříte věc sám pro sebe, seknout se nemůžete.“ Marie Rottrová vzpomíná, jak v devětašedesátém napsala svou první melodii: byla ve Švýcarsku, měla s sebou text Vladimíra Čorta, který se jí líbil, a protože ji tenkrát pohltila soulová hudba, tak si – jak připouští, možná po vzoru černošského tria Supremes – napsala písničku v tomto stylu – Labutě. Napřesrok ji natočila v ostravském rozhlasovém studiu, trochu líně a trochu smyslně zpívá, jak „zlé týdny má, déšť tiše k obzoru spěchá, labutím plachým jen závidí jejich píseň, která náhle vzlétá, jako by právě teď vyrostla dole v trávě…“ Písnička má náladu – nostalgii i naději. Zařadila ji nyní i na svůj trojalbový výběr Zlatá kolekce. A není jediná, z více než šesti stovek svých nahrávek si vybrala pětašedesát a u sedmi je podepsaná jako autorka hudby nebo textu. Ačkoli vždy vystupuje skromně, letos poprvé, pod tíhou kulatých narozenin, svolila k turné ve velkém stylu ve sportovních halách, s hosty, velkým zvukem a světly. Úspěch lze čekat najisto. A bude jen zasloužený.