Ztohoto hlediska je pak pochopitelná nevraživost ze strany pozdějších generací filmařů. Avšak nová vlna také podnítila a inspirovala určitou část režisérů nastoupivších později. Na jedné straně se vykrystalizovala generace doyenů jako Jean-Luc Godard, Agnés Varda, Jacques Rivette, Eric Rohmer, Jacques Rozier, kteří natáčí doposud. Někde uprostřed stojí žáci či potomci nové vlny - říkejme jim, jak chceme, prostě jsou to filmaři, kteří se v nové vlně inspirovali - Jacques Doillon, Joseph Morder, Jean Eustache, Philippe Garrel, Luc Moullet a řada jiných. Na úplně druhé straně jsou pak odpadlíci nebo prostě autoři, jejichž pojetí tvorby je založeno na jiných principech.
Nová vlna byla proudem autorských filmů, politicky angažovaných a přitom si pohrávajících s tehdy klasickými filmovými postupy a formami. Dnes je ve Francii jasně cítit, že pravděpodobně nastane jasný odklon od neustálého navazování na Renoira, Pasoliniho nebo Rosselliniho.
Řada režisérů je uchvácena filmem a nikoliv obdivem k jednomu autorovi. Tři nové filmy v sekci Francouzská nová vlna - Lásky Astrey a Céladona, Hranice úsvitu a Za dobrodružstvím jsou ukázkou těchto tří proudů současného francouzského filmu.
Pokračování na str. IV
Dokončení ze str. I
První jmenovaný je snímek Erika Rohmera. Tento režisér téměř nikdy nemění svůj styl a přesto překvapuje. Zde mísí příběh z V. století, vyprávěný očima lidí ze XVII. století, s postupy barokního divadla v estetice filmu (bezprostřednost pojetí přírody ve stylu D. W. Griffithe, naivnost Roberta Rosselliniho při zobrazení zázraků, tělesná erotika ve stylu Jeana Renoira a vlastní hrátky s proradností jazyka). Za žáka nové vlny lze bezpochyby považovat Philippa Garrela. Jeho film Hranice úsvitu je symptomatický v tom, že se vrací do minulosti po formální stránce. Citace z oblíbených filmů, černobílý materiál, autobiografické odkazy, experimentální postupy - prostě autorský film v intencích toho nejlepšího z nové vlny. A Za dobrodružstvím je poslední snímek JeanaClauda Brisseaua. Tento „neumětelský“ autor provokuje již od svých prvních filmů. Krutá hra (1983) o brutálním intelektuálním vrahovi je morbidním příběhem postupného vyvražďování skupinky zlých dětí a Plná hluku a vzteku (1987) lze chápat jako odpor vůči nejen rodičovské autoritě. Diváka na jeho filmech šokuje explicitní neobvyklá forma násilí - otec střílející v panelákovém bytě z pušky je upálen zaživa vlastním synem; a v posledních filmech jako např. Andělé zkázy (2006) jsou to odvážné scény onanie či jiných sexuálních praktik. Ovšem pod tím vším probleskne tu více, tu méně úspěšně originální nápad, filmařské pojetí jdoucí proti klasickému vyprávění nové vlny. Jednu věc mají všichni tito režiséři společnou: bez spolupráce s poučeným divákem se jeví jen jako nuda zašlých věků. Nelze k nim přistupovat jako ke většině filmů na jedno použití, protože zákonitě tyto poměrně intimní zpovědi nemohou vyhovovat většinovému vkusu, na to jsou příliš neglobalizované.
