Jak se může česká krajina a zdejší podmínky změnit do roku 2030 či do roku 2050?
Zdeněk Žalud: Teplejší klima způsobí vyšší počet extrémních událostí, kdy kromě zmíněného sucha se budou objevovat i častější povodně. Jsou to dvě strany jedné mince způsobené zesílením tzv. skleníkového efektu naší atmosféry. V oblasti fauny se bude zvyšovat počet invazivních druhů, kdy např. v oblasti zemědělství se může jednat i o významné škůdce. Obdobně i v rostlinné říši, kdy invazivní druhy na mnoha místech vytlačí druhy domácí. Samostatnou kapitolou v krajině jsou naše lesy, jejichž charakter se změní směrem k lesům smíšeným a lesy smrkové budou jen ve vyšších pro ně pěstitelsky vhodných nadmořských výškách.
Postupně se zvyšující teplota způsobuje vyšší výpar vody z krajiny. I v letech srážkově normálních se tak budou více projevovat dopady sucha. A v letech srážkově chudých (obdobně jako v 2015, 2017,2018) se projevy sucha budou projevovat dramatičtěji. Sušší půda bude náchylnější k vodní, ale i větrné erozi. Ta společně s dalšími degradačními faktory jako je např. utuženost půd zvýší ohrožení půdní úrodnosti.
Václav Cílek: Je to velká otázka, protože okolo roku 2050 má dojít k ochlazení. Protože slábne cirkulace Golfského proudu, ačkoliv trendově to vypadá na oteplování a tedy odchod části lesa. Budou se oteplovat tropy a ochlazovat střední šířky, my jsme v rozhraní, kdy není jasné, jestli bude proud při nás teplejší nebo studenější. To, co se teď děje, zřejmě není vymírání, ale rozpad ekosystému. Jeden ekosystém je nahrazován druhým. Jedna příroda končí, druhá přichází a mezi tím je problém přechodu.
Jan Pokorný: Z krajiny zmizely drobné mokřady, prameniště. Mokřadní rostliny snášejí zatopení vodou, takže při záplavě nedochází ke škodám, voda zůstává v krajině, odpařuje se, vrací se zpět jako drobný déšť a rosa, vyrovnávají se tak teploty. Navíc, krajina se nepřehřívá a je tak umožněn přísun vlhkého vzduchu od moře.
Bylo sepsáno mnoho různých strategií a akčních plánů ale zůstaly velké odvodněné lány, ze kterých voda rychle odtéká a které se přehřívají po sklizni. Takový způsob hospodaření vede k degradaci půdy. Rozkládají se organické látky v půdě, která se postupně stává substrátem bez života a zhutňuje se. Postupně mizí běžné druhy savců, ptáků, nemluvě o hmyzu atd. Jsou obdivuhodní jednotlivci, kteří se místně na svých majetcích pokoušejí o nápravu. Zemědělcům a lesníkům by měla být přiznána role tvůrců místního klimatu, do značné míry ovlivňují i množství a kvalitu vody, která z kulturní krajiny odtéká.
Pokud se nezmění radikálně způsob dotací, bude naše krajina dále vysychat a druhová rozmanitost klesat.
Co aktuálně považujete za nejdůležitější krok směrem ke zmírnění situace? Jaká oblast je nejpalčivější?
Zdeněk Žalud: Jedná se o vodu. Její zabezpečení. A nejen pro zemědělství, energetiku a průmysl, ale především jde o vodu pitnou. V současné době jsou vytíženy podzemní i povrchové zdroje pitné vody na maximum. Nedávné suché epizody 2015, 2017 či 2018 znamenaly pro některé oblasti skutečný test, jak zvládneme období 2050, kdy tyto roky nebudou výjimečné, ale standardní. To, že voda v řadě lokalit došla, občané nevnímali, neboť byla doplňována do vodovodního řádu cisternami. Nejdůležitější krok je zabezpečit dostatek vody pro obyvatele a krajinu. Retence v půdě a krajině, akumulace v nádržích či menších přehradách. Malý reálný povzdech: Pokud realizace těchto opatření v podmínkách ČR trvá deset a více let, je skutečně nejvyšší čas začít jednat.
Václav Cílek: Měli bychom volit takové politiky, kteří se starají o životní prostředí. Protože mohou nastavovat systémy dotací a hospodaření s půdou. Mohou začít uvažovat o dlouhodobém energetickém modelu, pravděpodobně kombinaci jaderné energetiky a alternativních zdrojů.
Jan Pokorný: Historické civilizace povětšinou vyschly. Archeologové hledají jejich pozůstatky pod nánosy písku. Tyto civilizace nepálily uhlí, nezvyšovaly koncentraci oxidu uhličitého a vyschly, protože odvodnily krajinu i svá městav. Lidé ztratili vztah k půdě. My se zaměřujeme na snižování emisí oxidu uhličitého, mladí lidé demonstrují za zastavení klimatické změny a přitom nedovedou vysvětlit, čím je klimatická změna působena.
Za nejdůležitější považuji poctivé vysvětlení příčin sucha a občasných povodní. Ví veřejnost a vědí demonstrující studenti, že efekt nárůstu skleníkových plynů nelze měřit? Vědí, že na vnější hranici zemské atmosféry přichází 1300 – 1400 W sluneční energie na m2 a že změna způsobená nárůstem koncentrace skleníkových plynů je od roku 1750 pouhé 1 – 3W.m-2, tedy desetina promile?
Za nejdůležitější krok proto považuji vzdělání a poctivost vědeckých sdělení. Problém je, že modely a teorie o klimatu vznikají u počítačů v klimatizovaných místnostech, často bez zpětné vazby selského rozumu. Moji kolegové vědci tvrdí a učí na vysokých školách, že nevadí, když na hřebenech Šumavy uschnul les. Prý to nemá vliv na místní klima a vodní režim!
Jaké největší socio-ekonomické změny nás mohou čekat?
Zdeněk Žalud: Záleží na tom, jak bude náš stát realizovat adaptační opatření. V případě, že se stanou prioritou státu, nemusí být nijak dramatické ani ve městech (v Evropě zde žijí ¾ obyvatel) ani na venkově. V opačném případě se mohou projevit dopady nejen v krajině, ale i ve městech směrem k zdraví obyvatel (přehřátí, dehydratace) s dopady do sociálních vztahů. V krajině se změny dotknou nejen oblastí ohrožených nedostatkem vody, ale i v produkci potravin. Zemědělství patří mezi nejohroženější oblasti, a pokud by na změnu klimatu nezareagovalo, mohlo by se to projevit na ceně potravin.
Václav Cílek: Chronický dlouhodobý útlak, to znamená, že většina západní Evropy předpokládá, že generace po nás si nebudou žít tak dobře jako my. Chronická změna spočívá v tom, že ubude vody, zdraží potraviny a po roce 2022 se musí počítat se zdražováním energetiky. Část obyvatelstva se může ocitnout v mandatorní pasti. Jakmile vzniká mandatorní past, přestáváte třeba cestovat, kupovat hlouposti, odkládáte investice a pomalu se začíná hroutit ekonomika.
Jan Pokorný: Clive Ponting ve své knize o vývoji a pádu historických civilizací popisuje odtržení městského obyvatelstva od venkova, který vytváří hodnoty. U nás je nyní v zemědělství zaměstnáno tuším 2% lidí, navíc se vztah k půdě (prvotní živitelkou společnosti) přerval, 70% půdy je pronajato. Zemědělec je jako volič nezajímavý, to je vážné. V lese stojí a leží kůrovcové stromy, které nedokážeme jednotlivě z lesa vytáhnout, abychom je dokázali využít v budoucnosti na stavby atd. Proděláváme socio – ekonomickou změnu právě nyní. Nevyplatí se věci opravovat, vyhodíme je, koupíme nové a pochvalujeme si, jak ekonomika roste. Přestáváme spalovat uhlí, abychom nezhoršovali klima, do Evropy se dováží dřevo ze Sibiře, pálí se, aby se plnily emisní limity. Je přitom prokázáno, že lesy přitahují vodu z oceánů. Odlesněná krajina se přehřívá a brání přísunu vlhkého vzduchu z oceánů. Naše planeta ztrácí denně na 600km2 lesa.
Před 20 lety jsme s kolegy ze zahraničí napsali: svět se ocitá v absurdní situaci, kdy sociálně nejméně stabilní sektor (zemědělství) poskytuje základní potřeby pro život a udržuje základní životanosné funkce, na kterých závisí život a fungování společnosti i dalších složek biosféry. Dogma, že ekonomický tlak povede k vyšší efektivitě nelze aplikovat na tuto situaci, protože životanosné funkce nejsou v ekonomice zahrnuty.
Jak bychom měli posílit ochranu životního prostředí i na úrovni jednotlivců?
Zdeněk Žalud: Celkem normálním a přirozeným chováním. Čistíte si zuby a voda teče? Sprchujete se nebo koupete? Myslíte na energii, když si dáváte do konvice na ohřátí vody trojnásobek, než potřebujete? V pračce spouštíte šetřící program, nebo umíte jen jeden? Máte na venkově nádobu na dešťovou vodu? Opravdu musíte všude autem? Je takový problém třídit odpad?
Václav Cílek: Jsou věci, které mohou dělat jednotlivci (recyklace, šetření vodou a její zachytávání, méně cestování), pak komunity a věci, které musí dělat stát. Většinou to, co na úrovni jednotlivců děláme, pomáhá jen několika málo procenty. Je důležitá dotační politika. Někdo napsal, že každý problém má jednoduché, pěkné a chybné řešení. Narážíme na limity hmoty a problém nemá jednoduché řešení.
Jan Pokorný: Každý z nás může něco v prostředí vylepšit. Chodíme kolem odpadkových košů s nevytříděným odpadem a holedbáme se, že třídíme skoro nejlépe v Evropě. Zrušili jsme pracovní povinnost, nutit lidi k obecně prospěšné práci je prý dehonestující. V lesích, podél cest, na březích řek zůstává po nás spousta odpadu. Když už jsme tu plnou láhev do lesa donesli, proč nedokážeme odnést prázdnou zpět?
Zazlíváme krávám, že vypouští metan a tím zesilují skleníkový efekt a globální oteplení, přitom kácíme stromy, abychom nemuseli shrabovat listí. Takže volám, pojďme se chovat jako Homo sapiens (člověk moudrý), když už jsme se tak nazvali.
