Když vyšla kniha deníkových zápisů Ireny Gerové, kterou její editoři opatřili názvem Vyhrabávačky, zdálo se, že zaujmout postoj „mlčeti zlato“ bude to nejlepší. Zřejmě se mi neměl do rukou dostat paján mladinké studentky žurnalistiky, která je z knihy unesená, takhle prý se má psát o revolučních pohybech. Hm, když jsem knihu přečetla já, zápasila jsem s pocitem nepatřičnosti a měla vztek za pisatelku, která se už nemůže bránit. Irena Gerová, novinářka Svobodného slova spolu s Dagmar Cimickou a Janou Paterovou, patřila ke třem stálicím divadelní deníkové kritiky 80. let. V té době si psala soukromý deník. Psala ho v určitém duševním rozpoložení a logicky se do něj promítaly osobní postoje, momentální nálady, priority a animozity. Zvlášť těch tu je dost, protože když nás někdo naštve, nejlépe je se z toho vypsat a vůbec to netřeba zveřejňovat. Je to dobrá terapie. Kdyby Irena své poznámky chtěla vydat, určitě by leccos přehodnotila. A opravila, protože tak, jak vznikaly z jedné vody načisto, byly i vydány. Za revolucionáře jsou tu taxováni ti, s nimiž Irena právě kamarádila, a jiní zase, byť jim režim zatápěl, jsou kritizováni, protože ji zrovna štvali. Všechno je to naprostý privát, který nepatří na veřejnost i pro čitelný podtext odhalující autorčiny zhrzené city.
Udělovaly se literární ceny Magnesia Litera. Nakladatelství Prostor dostalo cenu za vydání spisů Milady Součkové. Cenu předával ředitel Národního divadla Ondřej Černý a Kristián Suda z Prostoru mu záměrně položil kapciózní otázku, zda je pravda, že ND uvede Součkové hru. Pan ředitel nehnul brvou a drápal se z nastalé šlamastyky. Pravil: Vypadá to nadějně, ještě to není jisté, ale chystáme to. Blahopřejeme řediteli ke znalosti dění ve svěřeném svatostánku a schopnosti pohotově mlžit, neboť Součkové Háchu již J. A. Pitínský dávno zkouší a premiéra bude 15. června.
