Zní to jak příběh z dějepisu a vlastně už také je. Přišel a chtěl moc. Uviděl, jak moc získat, svezl se na vlně nebývalé popularity a zvítězil. Jmenoval se Slobodan Miloševič. Přehlédl však, že všechna moc pochází z lidu a lid nikdy příliš neznal. Věřil ve svou popularitu, i když už byla ztracena, a aby ukázal vedení své strany, jak správně vyhrát volby, rozhodl se kandidovat v přímých prezidentských volbách. A prohrál. Porážku odmítl uznat, vždyť po léta měl k dispozici sčítací volební mašinérii, která umožňovala podle potřeby dohodit tu či onde desetitisíce hlasů. Hlavní studnicí „mrtvých duší“ bylo Kosovo.
Miloševič však podcení masovou nespokojenost s bídou, korupcí, kriminalitou, rozčarováním z války o Kosovo, v níž nechal Srbsko bombardovat a pak kapituloval; záložníci navíc přinášejí domů zprávy o zločinech, které se tam děly. To vše kontrastuje s režimní propagandou, v níž hraje prim přestřihávání pásek v potěmkinovské poválečné „obnově“.
V reakci na neuznání výsledků voleb zamíří do Bělehradu mladí i staří, bílé límečky, studenti, dělníci, tisíce emigrantů z ciziny. Ulice Bělehradu jsou popsány a polepeny heslem dne: „Skončil!“ Mladé oponenty režimu v hnutí Odpor! sdružuje symbol vztyčené pěsti.
Jednotná tvář opozice Opozice organizovala masové protesty už několikrát, ale Miloševič, jenž kdysi sám svrhl politické konkurenty obléháním sídel státních institucí, ví, že nejlepší obranou je hroší kůže. Tentokrát však jsou lidé odhodlaní. USA a Británie s výrazným přispěním vlád Slovenska a Maďarska, jež v této věci táhnou za jeden provaz, se starají o to, aby se opoziční svaz nerozhádal. Zásobují opozici počítači, poučí ji o způsobu kontroly voleb i o navazování a udržování sociálních sítí. Jednotná tvář opozice na veřejnost zabírá. Na ochranu protestujících se do Bělehradu sjíždějí kolony bagrů a kamiónů. I přes oblaka slzného plynu demonstranti vytrvají, naopak, do centra hlavního města se tlačí další a další.
Na policisty letí dlažební kostky, demonstranti se probíjejí do federálního parlamentu. Zásahová jednotka se rozuteče. Nad parlamentem krouží helikoptéra pilotovaná dvěma vůdci nechvalně proslulé zabijácké jednotky ministerstva vnitra. „Vypustit chemii, vypustit chemii!“ nařizuje úporně ministr vnitra. Zabijáci ale odmítají. Dav se valí k budově státní televize, kterou má bránit elitní výsadková brigáda. Nezasahuje. Mnozí policisté se už objímají s demonstranty a rozdávají jim přilby i štíty jako suvenýry. Televizní vysílání je přerušeno a po deváté večer se objevila na obrazovkách zpráva: „Toto je vysílání Nového rozhlasu a televize Srbska.“
Miloševičovi nejbližší příští den chápou, že je vše ztraceno. Bojí se mu to ale říci. Nakonec postrčí do jeho kanceláře ženu – generální tajemnici strany. Ta ze strachu mluví ode dveří. Miloševič po ní ze vzteku hodí skleněný popelník. Píše se 6. říjen 2000 a Miloševič skončil. Má přednost EU, nebo Kosovo? Očekávání většiny obyvatel Srbska, dočasně spojených vidinou Miloševičova pádu, byla však příliš rozdílná, než aby jednota vydržela dlouho. Základním dělítkem byl pohled na ekonomické reformy.
Ti, kteří v nich viděli po hladových letech velkou šanci, vesměs mladší, vzdělanější a podnikavější, nebrali moc ohled na sociální dopady. Na jejich straně byl strmý růst HDP, který se až do globální krize držel v průměru na 5,5 procenta ročně a sliboval dotažení průměru současné EU před polovinou století.
Ti, kterých se tyto dopady týkaly nejvíc, zvyklí po letech vystačit s málem, dávali přednost hubené stabilitě před neznámou budoucností. Místo růstu viděli hlavně dvacetiprocentní nezaměstnanost a lepší budoucnost spíš než doma viděli v cizině.
Tahle linie pak určovala i pohled na další témata dne: zatímco ti první se sice podle průzkumů veřejného mínění bušili v prsa, pokud šlo o to vyznat, že Kosovo je srbské, ale podle týchž průzkumů viděli jako hlavní problém životní standard. Vstup do EU byl pro ně přednější než Kosovo. Ti druzí brali Kosovo o poznání vážněji, obávali se, že vstup do EU je jeden velký obchod, kde se Kosovem platí, a spojovali si to s privatizací, v níž viděli laciný výprodej do rukou cizinců. Ve zkratce můžeme říci, že do roku 2004 vládli ti, v nichž viděli své představitele ti první, pak až do vyhlášení nezávislosti Kosova a uzavření asociační dohody s EU v roce 2008 spíše mluvčí těch druhých a vzápětí poté se karta znovu otočila.
S kmotry nejsou žerty Ekonomika však nebyla to jediné, co po Miloševičovi zbylo v katastrofálním stavu. Soudnictví bylo zpolitizované, policie prorostlá s organizovaným zločinem, vztahy se sousedy i se Západem většinou na bodu mrazu. Reformy jsou vesměs dosud polovičaté, protože proevropský blok musel uzavírat kompromisní dohody o dělbě moci, dokonce s Miloševičovými pohrobky.
Reforma soudnictví stále čeká na dotažení, zřetelný pokrok je však vidět v přístupu k válečným zločinům, tedy i k vlastní minulosti. Případy, jež byly dříve záměrně zastaveny, po otevření dospěly k rozsudkům, Srbsko začalo spolupracovat s mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny v Haagu. Díky tomu už dnes příslušníci menšin nejsou občany druhého řádu.
Organizovaný zločin propletený s politikou sáhl v březnu 2003 dokonce k vraždě premiéra Zorana Djindjiče, politika, jenž přes svou náklonnost k podnikatelským „kmotrům“ převyšoval ostatní svým vizionářstvím. Právě on vydal Miloševiče kvůli zodpovědnosti za zločiny na Kosovu do Haagu a byl zřejmě jediným politikem, který měl jistou šanci zachránit alespoň titulární srbskou suverenitu nad Kosovem. Ale i když je Kosovo, jak se zdá, ztraceno, není pochyb o tom, že další národnostně pestré regiony – Sandžak, jižní Srbsko, Vojvodina – jsou dnes pevnou součástí Srbska. Vojvodina, kdysi nejbohatší kraj v Srbsku, se ztěžka zotavuje.
Bělehrad s širším okolím kypí životem i stavebním ruchem, zato celé jižní Srbsko stárne a vypadá jako z jiného světa. Vstup do EU, kam Srbsko před rokem podalo přihlášku, je pro jeho rozvoj jedinou nadějí, domácích zdrojů je na to příliš málo.
***
Reformy jsou vesměs dosud polovičaté, protože proevropský blok musel uzavírat kompromisní dohody o dělbě moci, dokonce s Miloševičovými pohrobky
O autorovi| FILIP TESAŘ, balkanolog, Ústav mezinárodních vztahů
