Tam, kde se kdysi rozkládala východní polská Halič, náležející do roku 1918 do habsburského soustátí, je dnes stát Ukrajina, v jehož městech toho po někdejší kulturní rozmanitosti zbylo jen nepatrně.
Katastrofa druhé světové války, vražedný německý rasismus a následujících čtyřicet let sovětského barbarství přejely po této zemi jak obří parní válec, pod nímž zaniklo cokoli, co tvořilo rozmanitost tohoto zdánlivě zapadlého, ale před sto lety životem kypícího koutu Evropy. Nejdrtivěji dějinné hrůzy (holokaust) dopadly na početnou židovskou populaci, která ve východní Evropě de facto zanikla. O její tvářnosti dnes čteme jen v literatuře, jejíž autoři přitom patří k nejpozoruhodnějším tvůrcům, kteří ve dvacátém století psali: Joseph Roth, Bruno Schulz, Isaac Bashevis Singer, u nás třeba Jiří Langer. V Polsku pak patří čestné místo Julianu Stryjkowskému (1905–1996). Jeho nejvýznamnější prózu, román Hostinec, jenž nese v polském originále možná „přiléhavější“, byť záhadnější název Austeria, vydalo právě nakladatelství Sefer.
Stryjkowski se narodil roku 1905 pod jménem Pesach Stark v haličském městě Stryj (dnes patří k Ukrajině do lvovské oblasti). Vyrostl v tradičním prostředí chasidské rodiny, z jejíhož středu se však záhy vymanil, přičemž následoval cestu mnoha Singerových židovských hrdinů, tedy od tradice k modernosti, cestu, jež nejednou vedla ke ztroskotání a k vykořenění.
Obrácený propagandista Stryjkowski na studiích ve Lvově nejprve vstoupil do sionistických organizací, pak jeho vývoj šel jako tisíců dalších mladých polských intelektuálů ke komunismu. Přežil stalinské čistky, které před válkou zlikvidovaly vedení polské komunistické strany, pracoval pak jako propagandista v Sověty ovládaném polském armádním sboru, v „lidovém“ Polsku byl jako spolehlivý kádr nejprve poslán na ambasádu v Římě, pak instalován na různé ideologickokulturní pozice, vedle toho psal budovatelské romány: prostě klasický osud vykořeněného židovského intelektuála, který hledá jistotu v drtivé době. A nalézá ji na nejhorším možném místě. Jenže pak, a to je také skoro zákonitý proces, dochází k deziluzi, k postupnému prozírání až k vystřízlivění a rozchodu. Do konfliktu s vládnoucí ideologií se Stryjkowski dostává v polovině 60. let, solidarizuje se s perzekvovaným filozofem Lezskem Kolakowským, vystupuje z partaje. V sedmdesátých letech pak už patří jednoznačně k intelektuální opozici, což v Polsku – na rozdíl od nás – neznamenalo úplnou likvidaci jako spisovatele. Příkladem je právě román Austeria, který vyšel v roce 1966 (už tehdy o něm referoval obsáhle ve Světové literatuře Sergej Machonin) a v roce 1983, tedy vlastně ještě za Jaruzelského výjimečného stavu, jej zfilmoval polský klasik Jerzy Kawalerowicz. Film se tehdy dostal i do české klubové distribuce.
Samotná kniha je uměleckou rekonstrukcí zániku společenství, z níž autor pocházel. Jde o jakýsi srpnový den 1914, pár dní po začátku první světové války. Místem děje je haličské městečko na rakouskoruské hranici, které je bezprostředně ohroženo ruskou ofenzivou. Rakouské vojsko už neslavně odešlo, čeká se jen na příchod Hunů, tedy kozáků, od nichž nelze očekávat nic dobrého. Židé, kterým se už nepodařilo utéci, se shromáždili v hostinci „starého Taga“, v „austerii“, jak se zájezdním krčmám tohoto typu říkalo.
To slovo sice pochází z italského „osteria“, ale evokuje také slovo Austria, tedy Rakousko, což byl vzdálený, ale přitom docela vlídný domov těchto nejloajálnějších obyvatel habsburské monarchie, východních Židů. Bez ochrany otcovského císaře jsou tito lidé jako nazí, vystaveni vlčím pařátům nepřátel. Myšlenky na pogrom tu víří vzrušeným prostorem, nejeden z obyvatel, který se v minulých letech přistěhoval z ruských štatlů, s tím má své zkušenosti.
Hostinec se zaplňuje členy židovského světa: těmi asimilovanými, které tu zastupují obchodníci a řemeslníci, těmi, kteří už pošilhávají po revolučním řešení: mladí sionisté a pokrokáři, jsou tu židé chudí i bohatí, zbožní i světští. Vplyne se početný zástup chasidů, kteří přivedou svého cadika, božího muže, který žije zcela mimo prostor a čas a s důvěrou v Nejvyššího radostně očekává první hvězdu, ohlašující šábes. Na obzoru je však jiná záře a ta nevěstí nic dobrého...
Literárně jde o mimořádně estetizovaný text, který daleko více než suverénní vypravěčství Singerovo může připomínat horečnatý styl Isaaka Babela nebo přeludnou snovost Bruna Schulze. Není to lehké a jaksi schůdné čtení. Je složeno z mnoha vrstev výpovědi, jako z archeologie dění, které strašné dějiny pohřbily, či přesněji rozmačkaly jako ony olivy v lisu.
***
Julian Stryjkowski: Hostinec (Austeria)
Přeložila Olga Hostovská, vydal Sefer, Praha 2011, 232 stran
