kratší vlasy, delší sukně a jedovaté myšlenky...
Bývalý šéfredaktor Economistu (časopisu, který je evidentně pro českou elitu tak důležitý, že renomovaný týdeník Respekt považuje za normální přetiskovat jeho překlady coby nedílnou součást svého obsahu) tento týden gratuloval britskému premiérovi k jeho krokům, které mají Brity vrátit zpět k nevázanému utrácení. Nebo alespoň k utrácení.
Potíž je v tom, že desetiletím růstu a blahobytu rozmazlení Angličané trpí pocity znechucení podobnými těm, co sužovaly Andreje Bolkonského, než se vrhnul do moravských válečných polí – být k ruce generálu Kutuzovovi. Jako Tolstého ruský hrabě, tak i mnozí Angličané jsou si protivní svou nesnesitelnou lehkostí bytí, prázdnotou své konzumní existence.
Některé anglické hospody v zoufalé snaze přežít recesi a zákaz kouření začaly prodávat jídlo za jednu libru. Žádné pasti, žádné chytáky, žádné podmínky povinné konzumace nápojů. Jídlo za libru jenom proto, aby zase – dříve než zkrachují – viděli živáčka v lokále.
Ekonomové očekávají, že c e n t r á l n í banka ve s n a z e z m í r n i t dopady recese sníží co nejdříve úroky na jedno procento. Pokud tak učiní, bude to úrok nevídaný od roku 1694, kdy byla Bank of England založena.
Angličané nemají chuť utrácet, nýbrž – a jsme zpátky u Tolstého – utáhnout si opasek a hrdě čelit nepřízni osudu. Sedmačtyřicetiletý prognostik Richard Watson, který se specializuje na určování nových trendů, slibuje pro rok 2009 svého druhu návrat do padesátých let.
„Výběr ve všem je příliš velký, jsme zahlceni hloupostmi, vrátíme se zpátky k důležitým, základním věcem, k rodině, ke komunitě.“ Watson tvrdí, že době předhánění se ve značkovém zboží je odzvoněno. Kdo má Lamborghini, nechá ho v garáži. Vodu prý nebudeme pít z plastikové lahve, ale už jenom z kohoutku. Mobilní telefon nebude na odiv, nebudeme ho stále pyšně třímat v ruce, nýbrž bude diskrétně schovaný a minimálně používaný. A nemít mobil vůbec nebude známka upozaděnosti, ale spíše toho, že dotyčný má v pořádku žebříček hodnot a každodenní život pod kontrolou bez věčného vycinkávání. Odpojíme se prý častěji od internetu a budeme vyhledávat osobní setkání. V kancelářích se budou nosit delší sukně a kratší vlasy, zruší se pátky, během kterých zaměstnanci nemuseli nosit oblek, ale ležérní oblečení. V chování i v oblékání se bude vyžadovat vážnost a serióznost. Přestaneme prý posílat tolik e-mailů a namísto nich začneme házet do schránek staré dobré dopisy (už proto, abychom se odlišili od ostatních při své zoufalé snaze najít nějakou práci), budeme používat plnicí pera, vrátíme se do černých komor vyvolávat zase sami svoje fotky. Zamilujeme se znovu do celuloidu.
Návrhář koberců Luke Irwin tvrdí, že oblíbená béžová v blízké budoucnosti zmizí z domovů. On sám přišel s „kolekcí pro dobu recese“, s koberci výrazně tvarovanými a barevnými – přitakání dalším ekonomicky problematickým érám – 30. a 70. letům. „Nejdřív se mi všichni smáli, ale teď najednou začínají chápat, co mám na myszoom li,“ libuje si. Realitní makléři, kteří teď nemají skoro žádnou práci, mu dávají zapravdu: „Domy se neprodávají, lidi se už nepotřebují obklopovat neutrální bílou a béžovou.“
Lidé se prý v příštích letech budou snažit těžké realitě buď uniknout, nebo jí přijít na kloub, budou číst více seriózních publikací a filozofovat. Když je člověk obklopen nejistotou, hledá věci trvalé. Watson předpovídá, že botox začne být nepřijatelný, lidé budou dávat přednost opravdovým tvářím a ne nepřirozeně vyhlazeným maskám.
Jenže tady idylka nastávající recese končí, škaredí se Watson. Už teď se objevují zemědělci, kteří své těžce zaváděné biofarmy mění zpátky v efektivní, pesticidy zamořené lány. Loni se zájem o drahé biopotraviny citelně snížil, Watson předvídá, že v nadcházejících letech za ně vůbec přestaneme utrácet. Lidé, vystresovaní nejistotou, budou pociťovat strach a nenávist vůči těm, na nichž jsou závislí. A začnou být viditelně rasově a politicky nesnášenlivější, přibude verbálních i fyzických útoků. Kdo si dnes pamatuje, že v době deprese v letech 1930–1933 existovalo jenom ve Spojených státech na 114 fašistických nebo profašistických organizací?
Před měsícem jsem ve Slavonicích zalapala po dechu, když na mě vetešník upozornil jiného zákazníka: „Hele, věřil bys, že tady ta ženská s takovým strašným židovským raťafákem může mít rozkošné árijské děti?“ V Anglii roku 2008 by se proti kupčíkově slovní zásobě přítomní pobouřeně ohradili… Ale v padesátých letech by ani v Anglii podobný výrok nebyl nijak překvapivý či neobvyklý.
Naopak vzkvétající konzumní společnosti je vlastní prosperita obyvatelstva, celkové zaopatření, nasycenost, která nahrává demokracii, toleranci a vzájemnému porozumění.
Tak že bych přece jenom šla koupit nové talíře? Je na ně 70% sleva…
O autorovi| Anastázie Harrisová, londýnská dopisovatelka Pátku
