Mediální diář
Dva z nejvyšších ústavních činitelů v minulých dnech účelově zpochybnili status České televize. V srpnu se premiér Topolánek rozčiloval v rozhovoru s redaktorem Práva nad reportáží ČT o svém pobočníku Marku Dalíkovi. Ta prý byla „snůškou nesmyslů“ a sám Dalík si na ni stěžuje Radě České televize. Podstatnější je ale řečnická otázka, kterou rozčilený premiér následně nadnesl: „Má vůbec taková televize právo na veřejnoprávní status, jestliže je schopna něco takového vysílat?!“
V podobném duchu se prezident Václav Klaus v sobotních Lidových novinách vyznal, že „nerozumí slovu veřejnoprávní“. „Je to falešný název pro něco, co s veřejným blahem a dobrem nemá nic společného. Je to příklad toho, že stejně jako v komunistické ekonomice bylo vlastnictví všeho lidu nedefinované, tedy ničí, a uzurpovali si ho ti, kteří zrovna ten podnik řídili. Stejně tak veřejnoprávní si překládám do češtiny jako identické s tím, že není definován vlastník.“
Podobně Klaus „nerozuměl“ termínu „veřejnoprávní“ už v době televizní krize. A neexistenci konkrétního vlastníka, respektive jeho neschopnost prosadit své zájmy, tehdy doplnil výzvou k zahájení privatizace České televize.
Kdyby místo „falešného názvu“ užíval přesnější charakteristiku „televize veřejné služby“, rázem by možná bylo vše jasnější - službou veřejnosti by pak rozuměl obsahovou nabídku, kterou nejsou schopny zajistit komerční subjekty, a proto se stát dohodl s občany, kteří za to na média veřejné služby platí. Neboť takovou službu přese všechno považují za smysluplnou.
Jestliže se prezidentovi (či premiérovi) nezamlouvají konkrétní případy, jak se televize takto vymezených povinností zhostí, není to ještě důvod, proč ji rozprodat. Notabene když Klaus na jiném místě - když chválí znovuuvedení Bergmanových filmů - nepřímo potvrzuje, že ČT je dobrou službou i jemu jako divákovi. Jde-li tedy ústavním činitelům skutečně o správně fungující mediální systém - a ne o to mít co nejlepší mediální obraz či přízeň mas -, nechť se zasadí o jeho lepší a průhlednější kontrolu. Nynější diskuse o konstrukci mediálních rad je ta správná příležitost. Nebo by měli jasně vyargumentovat, proč je média veřejné služby nezbytné privatizovat. A konat.
Prezident Klaus by se ale mohl v souvislosti s médii držet zase spíš role kabaretiéra, v níž je ostatně jako doma.
Prokázal to už letos v březnu, když při návštěvě Vlčnova v kruhu krojovaných občanů prohlásil: „Poslední dvě akce, které jsem udělal, ve svém životě... obě jsou od V. Jedno byl Washington, druhé Vlčnov.“ A začátkem září v Sadské, k reformě školních osnov, které mají být volnější, podotkl s podobným odborným vhledem, jaký má do televizní problematiky: „Tatínkovsky a profesorovsky vždycky říkám. učit se, učit se, učit se. To nikdo nenahradí, nic nenahradí.“
O autorovi| Ondřej Aust, redaktor Lidových novin
