Dnes o tom, kam lze dokráčet s dobou I dnes vycházejí publikace, které vypadají jako samizdat. Ta, o které tu chci psát, vyšla již na podzim minulého roku; v žádném knihkupectví ji nekoupíte, mezi historiky se o ní nicméně hovoří jako o „události“. Jde o paměti Zdislava Šulce, ekonoma, jenž v 60. letech spolupracoval s Otou Šikem a po roce 1989 se podílel na vypracování projektu ekonomické transformace, který neuspěl v konkurenci s plány Václava Klause. Vzpomínky vydal pod titulem Z jeviště i zákulisí české politiky a ekonomiky Národohospodářský ústav Josefa Hlávky.
Těžko říci, proč Šulc zvolil pro vydání svých pamětí tuto poloutajenou formu, text je atraktivní, takže by se jej bez problému ujalo i nějaké normální nakladatelství. Snad na sebe autor nechtěl příliš upozorňovat ve veřejném prostoru, který není jeho životní zkušenosti příliš nakloněn.
Osud Zdislava Šulce není v jeho generaci ničím výjimečný: narodil se v roce 1926 v rodině krejčího, po válce takřka samovolně vstoupil do KSČ, začal novinařit, po absolvování stranického kurzu byl jmenován do vysoké funkce v aparátu ÚV KSČ. Zde vydržel několik let a pak se vrátil k novinařině, vystudoval „vokovickou Sorbonnu“ a začal se zabývat ekonomikou ve vědeckém ústavu. Z dogmatika se stával reformista, po roce 1968 se živil jako vulkanizér a podepsal Chartu 77.
Šulcovy paměti jsou psány v defenzivním duchu. Autor je uvozuje otázkou, kterou by mu mohl položit jeho syn nebo vnuk: „Jak jste mohli do takové strany vstoupit?“ Odpovídá citátem z Josefa Pekaře: „Historik nemá stavěti své pravidlem dokonalejší poznání, jehož nabyl o motivech, snahách a silách v boji zúčastněných stran, vyčítavě před oči těm, kteří stáli v horku zápasu a nemohli soudit tak jistě a prohlédati budoucno.“
Přestože by se Šulcovi dalo namítat, že již před rokem 1948 mnozí věděli a zařídili se podle toho, Pekař má jistě pravdu. Pokud za 50 let dojde ropa nebo se hladina světového oceánu kvůli globálnímu oteplování zvýší o 10 metrů, budou nám naši vnuci po právu vytýkat, jak jsme mohli žít v systému, který tak zločinně mrhal energií a ničil přírodu. Amy se budeme vykrucovat, že jsme nic nevěděli, že to byly jen teorie, a že dokonce i prezident Klaus říkal, že planeta není zelená, ale modrá. A naši vnuci nám určitě nebudou věřit a možná že někoho z dnešních exemplárních plýtvačů, který bude mít tu smůlu, že se dožije budoucnosti, postaví dokonce před soud.
Český komunismus je dobrým příkladem toho, jak zlo postupuje po krůčkách a nenápadně. K nastolení hrůzovlády podstatnou měrou přispěl předchozí systém, který dnes považujeme za skoro demokratický, ale ve skutečnosti znárodňoval, omezil politickou soutěž, svobodu slova a vazalsky připoutal zemi k sovětskému impériu.
Buďme proto ostražití vůči nenápadným projevům zvůle. Riziku, že se zmýlíme nebo něco podstatného přehlédneme, však stejně neunikneme. Padesátá léta dnes vnímáme skrze texty Bondyho, Hanče nebo Hrabala, a nikoli články Jana Pilaře, Pavla Kohouta nebo Zdislava Šulce. Možná že za padesát let bude symbolem naší doby někdo, koho dnes nikdo nezná, amy všichni, co píšeme denně do novin, budeme úplně zapomenuti. Kdo se nechá příliš svázat duchem doby, většinou nedojde daleko.
***
Buďme ostražití vůči nenápadným projevům zvůle. Riziku, že něco podstatného přehlédneme, však stejně neunikneme.
O autorovi| Petr Zídek redaktor Orientace
