Když se vjíždí do Mladé Boleslavi, stojí u silnice mezi opravenými paneláky a diskonty betonový, temně šedý hrad. Jeho okna jsou polepená písmeny E-R-O-T-I-C. A uvnitř v jedné z rozpadajících se místností na stěně ještě tlí mapa Sovětského svazu s tištěnými i ručně psanými názvy v azbuce. Na vnější zdi je zase plaketa připomínající oběti protinacistického odboje.
Srpnová invazeV noci z 20. na 21. srpna 1968 překročila státní hranice Československa vojska pěti států Varšavské smlouvy (SSSR, Polska, NDR, Maďarska a Bulharska). Představitelé sovětského bloku označili akci za internacionální pomoc, ve skutečnosti znamenala definitivní konec snahám o reformu komunistického režimu a nastolení takzvaného socialismu s lidskou tváří. Invazní armádu tvořilo v prvním sledu 100 tisíc vojáků a 2300 tanků, postupně se rozrostla na 750 tisíc vojáků a 6000 tanků. Už v první den okupace zahynulo 58 československých občanů. Po listopadu 1968 zůstala na našem území už pouze sovětská armáda v odhadovaném počtu okolo 150 tisíc osob zhruba v třiatřiceti lokalitách. Do užívání jí byly předány celé vojenské prostory, kasárna i některé civilní objekty. Poslední sovětský voják opustil území Československa 27. června 1991. |
Tím domem se prohnala historie, sídlilo tu rakouské i československé vojsko, gestapo, sovětská armáda, ale i divocí podnikatelé 90. let.
Už brzy má však z bývalých boleslavských kasáren být velkolepý hotel. Desítky lidí hledající nocleh však budova hostí už dnes. Vnitřek domu, kde každý další krok mezi popadanou omítkou a úlomky zdí vypadá riskantně, obývají totiž bezdomovci. "Moc tu neotravujte," vyhazují nás okamžitě.
Zatímco kasárna na druhém konci města slouží jako domov důchodců, tato budova stále připomíná zašlou minulost. "Ještě nejsou vyřešeny detaily o příjezdové cestě k hotelu," omlouvá zdržení přestavby primátor Mladé Boleslavi Raduan Nwelati (ODS).
Boršč smíchaný s parfémy žen
Mladá Boleslav je jen jedno z mnoha míst, kde po roce 1968 běžně zněla ruština. Sovětští vojáci se nastěhovali celkem do devadesátky míst po tehdejším Československu. Obsadily stovky objektů, přesné údaje chybí.
Rovněž počty vojáků podléhaly utajení. V době odchodu vojsk ale dobové údaje tvrdily, že jich bylo v zemi na devadesát tisíc a dalších čtyřicet tisíc civilistů uniformám zajišťovalo servis.
Obsluhovali třeba v prodejnách, kam chodili i Češi. "Pamatuji si, jak jsem tam koupila pro vnučku fajnové ručníky. Velkou osušku, dvě menší i s jednou malou čtvercovou, vše ve stejné barvě. Bylo to krásně zabalené. To se tady nedostane ani dnes, možná leda v Praze," vypráví starší dáma v domově důchodců na kraji Turnova, postaveném v místě, kde Rusové také pobývali .
Za těch dvacet let poté, co je Češi euforicky vyprovodili, se mnohé ostré hrany zahladily. Obyvatelé měst, kde sovětští vojáci byli, dnes možná trochu překvapivě jen zřídka vyjadřují negativní emoce, i když jejich městem projížděly běžně tanky a další těžká technika, po ulicích jim dusaly vojenské boty sovětských důstojníků a české dívky měly od rodičů zakázáno přibližovat se ke kasárnám kvůli zvěstem o znásilněních.
"Ano, v těch místech za zdmi prý zaváněl boršč smíchaný s těžkými parfémy manželek důstojníků. Neměli jsme je rádi, ale naučili jsme se vedle nich žít," shodují se pamětníci.
Vojáci zanechali také spoustu ekologických škod, se kterými se česká příroda nevypořádala dodnes. Příklad, který známe ze zamořených vojenských prostorů, v malém měřítku: z honosné secesní rodinné vily zakladatele předchůdkyně Škodovky Václava Klementa v Mladé Boleslavi si Rusové udělali jeden ze svých hlavních stanů. Ve dne se tu úřadovalo, v noci pilo, ve sklepě prý Rusové mučili svoje lidi.
A také se tu kšeftovalo s benzinem. "Potyčky byly hlavně v roce 1969 po tom slavném hokejovém vítězství, tehdy Rusové hrozili i výjimečným stavem. V pozdějších letech ve městě docházelo spíš k dopravním nehodám, těžkou techniku řídili mladí kluci, kteří to příliš neuměli, sem tam porazili nějakého chodce nebo se srazili s našimi osobními auty," popisuje konflikty ředitel Muzea mladoboleslavska Luděk Beneš. Naproti tomu existují i mnohá místa, kde minulost není na očích ani cítit ve vzduchu. Například už zmiňovaný Turnov v Českém ráji byl městem, odkud odešli sovětští vojáci jako jedni z prvních v republice. Dvoje kasárna jsou dnes přestavěna na školy. Natřené pastelovými barvami nenapoví to, že dříve se tu lidé báli chodit okolo a z oken za zdmi koukali vyhublí holohlaví sovětští mladíci mezi výjezdy na cvičiště. "Turnov měl štěstí v tom, že nám finančně výrazně vypomohl zdejší rodák, později emigrant Jan Bohuslav Horáček, který jen do přestavby horních kasáren dal šedesát milionů korun ze svého. To se už tehdy uvažovalo o demolici objektu," popisuje starostka města Hana Maierová.
Vybydlené paneláky po Rusích
Ve městě mají poslední objekt, který připomíná ruskou minulost. Do tohoto třípatrového domu chodívala kdysi Jarka Hassová nakupovat s matkou ruské bonbony, dnes tu bydlí. Bez nájmu, jen za rekonstrukci vlastního obytného prostoru. "Nestraší tu. Jen tu místo sklepa máme v podzemí bunkr," říká osmatřicetiletá žena. Nikdy dole v podzemí nebyla.
V příbězích s dobrým koncem jsou z objektů po sovětských vojscích vůbec nejčastěji veřejné stavby – domovy důchodců či školy. Řada budov však dodnes chátrá. Snad nejznámější je v tomto ohledu příklad středočeských Milovic: původně tisícihlavou vesnici, kam se postupně nastěhovalo až padesát tisíc sovětských vojáků, dodnes trápí vybydlené paneláky.
"Třeba rekonstrukce školy, kam kdysi chodily děti sovětských vojáků, bude stát 450 milionů korun. Neexistuje přitom dotační program, z něhož bychom mohli čerpat," stěžuje si dlouhodobě tamější místostarostka Miroslava Dlouhá.
Co zanechali Rusové ve městech?Mladá Boleslav Libavá Milovice Turnov |
