Jak se změnily letní tábory od dob Pionýra? Vítejte mezi malými americkými vojáky, žáky kouzelné školy v Bradavicích a v počítačovém ráji
Hustým lesem plným kopřiv opatrně našlapují dvě drobné siluety. Na černozeleně namaskovaných tvářích jim oči září napětím. Ticho prořízne výbuch. Dvojice se vrhá k zemi a mizí v oranžovém kouři z dýmovnice. Hned jsou ale zase na nohou a pevně svírajíce kopie americké útočné pušky M4 signalizují smluvenými posunky, co dál. Bacha na minu! „To víte, starci se baví a děti mají radost,“ šeptá mi později na bobku přikrčený šéf celé akce, třiatřicetiletý vedoucí Petr Kučera.
Letní tábor nedaleko hradu Lukov s pozorovatelnou, polní jídelnou, zbrojnicí či oficírskou toaletou připomíná M*A*S*H. Jen místo Hawkeyho Pierce tu pobíhají děti, pro něž není česká armáda dost sexy, a tak věrně napodobují činnost americké páté speciální jednotky. Tenhle tábor nazvaný Army Adventure není nic pro ufňukánky a máminy sukně. Tady vydrží jen ten, kdo nemá problémy podřídit se vojenskému drilu a ctí zásadu „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Dvanáctiletého Aleše Dixe z Chomutova zrovna čeká bojová akce v terénu: „To mě na tom baví nejvíc, že jsem v jednotce a pořád máme co dělat.“ Stejně horlivě se hlásí o slovo i další z dvaačtyřicetičlenné „jednotky“, hnědovláska v maskáčích a zelené čepici Monika Zuzaníková (12) ze Zlína. „Vždycky se mi líbilo vojenské prostředí a tady si připadám jako v opravdový armádě.“
Máte pocit, že by desetidenní dril zelených mozků mohl narušit psychický vývoj vašeho potomka? Dětská psycholožka Johana Kroupová nad tím jen mávne rukou. Pokud prý dítě jelo na tábor dobrovolně nebo nejlépe si ho vybralo samo, pak jsou pro něj plazení v trávě, stavění okopu či nástrahy pyrotechniky skvělá zábava, která jej alespoň na chvíli vytrhne od vysedávání před obrazovkou. Navíc „vojenští“ vedoucí se v mnohém inspirují u starých dobrých skautů. „Nejde nám o nějaké rozkazy a řvaní na děti, jak si někdo může myslet. Celé je to založené na tom, aby se uměly začlenit do určité skupiny a vycházet spolu,“ vysvětluje Petr Kučera. Vedoucí v Army Adventure stejně jako skaut chce zkrátka dítěti ukázat „opravdového chlapa“, který se umí překonávat a pomáhat druhým. Jak ostatně říká Jiří Navrátil, místostarosta sdružení Junák - svazu skautů a skautek ČR, který skládal bobříky ještě před první světovou válkou, pobyt v táboře tehdy míval pro mnohé děti přímo psychoterapeutický účinek. Doma totiž často žili s emočně chladným otcem - hlavou rodiny, který se dětem moc nevěnoval a spíš si, třeba i nevybíravě, vynucoval respekt. Skautský vůdce jako „kamarádský správňák“ v takovém případě nahrazoval mužský vzor. Dnes je to jiné, a přece v něčem podobné. Prudce přibývá svobodných či rozvedených matek, které vychovávají dítě samy, a často se hovoří o tom, že i v úplných rodinách je role otce-mužského vzoru oslabena, takže pro mnoho dětí je táborový vedoucí jediným jim blízkým dospělým mužem.
Tradice táborů je u nás dlouhá už skoro sto let. Po skautech a junácích přišly unifikované pionýrské tábory, které po roce ’89 nahradila bohatá tržní nabídka. Miroslav Topinka, majitel stejnojmenné cestovní kanceláře, nabízející rodičům výběr z letních táborů, vzpomíná na začátky v 90. letech: „Skončilo ROH a rodiče potřebovali děti někam umístit. Tehdy se na kdovíjaký komfort nehledělo.“ Dnes je všechno jinak. Jen Topinkova agentura má v nabídce pětadvacet táborů s nejrůznějším zaměřením. Děti si mohou vybrat tábor, kde se jezdí na koni, nebo přijet se svým psem a učit se, jak ho vycvičit, mohou se zdokonalovat v angličtině nebo pilovat hru na hudební nástroj. Různé jsou samozřejmě i ceny. Vůbec nejmenší zátěží pro rodičovu peněženku jsou nábožensky orientované tábory dotované danou církví, kde čtrnáctidenní pobyt stojí 2000 korun i méně. Zato prahne-li dítě po moři, zaplatí rodič třeba 11 600 za deset dní ve Španělsku.
Dříve trval typický tábor tři neděle, dnešní děti nechtějí trávit mimo domov víc než čtrnáct dní a často jezdí jen na týden (zato vyrážejí už čtyřleté děti). Jsou navíc v mnohem intenzivnějším styku s rodiči. Dřív se mohly psát pouze dopisy a pohledy, dnes si s rodiči telefonují svým mobilem. „A to u těch, kteří jsou na rodiče víc fixovaní, není dobré. Pak se jim o to víc stýská,“ říká další majitelka „táborové“ cestovní aentury Iveta Resslová a dodává: „Taky se jim stýská po počítačích a televizi.“
Komp místo ešusu
Nostalgiky asi rozesmutní zpráva, že tábory s ešusy, stany a puťáky nepatří zrovna k nejoblíbenějším. Děti, které si na rozdíl od minulosti často na internetu tábor vyberou samy, mnohem víc zajímají tábory, jež se vezou na vlně největších popkulturních hitů. Takže se po lesích prohánějí elfové a hlídají Tolkienův prsten moci, malí piráti se plaví s Jackem Sparrowem na Černé perle nebo lítají na koštěti s Harrym Potterem. Podnikatel Topinka si pochvaluje nápad spojit táborou hru na motivy Harryho Pottera ve Varvažově u Písku s nabídkou jídla all inclusive, kde se na menu objeví i hamburger s hranolky. Místo předpokládaných osmdesáti dětí se mu jich přihlásilo dvakrát tolik.
Žádný luxusní hotel nás ale ve Varvažově nečekal. Chatky na louce doplňuje jídelna a umývárny a na blízkém potoce se houpají koráby sestavené z toho, co les dal. Míjíme skupinu malých kouzelníků s plášti a pomalovanými obličeji. „Teď musejí pochytat okřídlené klíče na košťatech,“ říká vedoucí Marta Widlová alias Minerva McGonagallová.
Za chvíli ale dění ve škole kouzel a čar přeruší zvon a houf čarodějů se odbíhá posilnit do jídelny. Dnes se podává knedlík se špenátem a švédský stůl nabízí ovoce, co hrdlo ráčí. „Hamburgry a hranolky jsme měli k svačině, ale k obědu máme většinou něco vydatného. Vždyť taky vydáme spoustu energie,“ poučí mě desetiletý Jan Weinhold z Chomutova a pochlubí se: „Taky tu máme celý den čepovanou kolu, džusy, jogurty a ovoce.“
V army i potterovském táboře mají děti od rána do večera co dělat, což se o třetím táboře, který jsme navštívili, říct nedá. „Nedodržujeme režim, kdy se ráno cvičí a zvedá vlajka,“ říká hlavní vedoucí „počítačového tábora“ nedaleko Plzně Jan Čubr (26), útlý a tiše mluvící člen Stanice mladých techniků, jenž na tento tábor jezdí už patnáct let. „Samozřejmě máme stanovené hranice, kdy se jde spát a jíst a kdy je čas třeba na celotáborové hry, ale jinak chceme, aby se tu děti cítily uvolněně a odpočinuly si od školního stereotypu,“ dodává přesvědčeně a mnoho dětí tenhle názor přijímá s povděkem. „Jsem tady už posedmé,“ říká třináctiletá Adriana Tolarová, „mám ráda hry v lese i na počítači, a taky že tu není nikdo přísný.“
Ne všechny děti, respektive teenageři si ale umějí s volným časem poradit. „No jasně, kdybys nabídl vodku nebo cigára, tak jsem si jistej, že bysme to dali všichni,“ směje se vedoucímu Mikymu patnáctiletý Milan Janků s rozčepýřeným hárem a černě nalakovanými nehty, které teď zatíná do sevřených dlaní, jak se snaží posouvat po laně uvázaném mezi stromy. Se svým oddílem si už pravidelnou hodinku a půl hraní na počítačích odbyl a teď přišla na řadu zábava v lese. Milana sice lezení moc nebaví, ale alespoň se o něj pokouší. To slečny z oddílu v džínách objetých velkými pásky a slušnou dávkou make-upu jen znuděně komentují snaživce. Chtějí být baveny, ale vše je příšerná otrava. Opouštíme oddíl pubescentů a odcházíme do starého domu, kde v učebně s jedenácti počítači sedí prostřední oddíl, kam spadají dvanáctia třináctiletí. Dvě dívky tu zrovna vášnivě debatují o tom, jaký typ písma v počítači zvolí pro dopis mamince. U blikajících monitorů se nikdo nenudí.
O autorovi| JARMILA KOVAŘÍKOVÁ, redaktorka Pátku jarmila.kovarikova@lidovky.cz
