Zatímco autorský přínos Zdeňka Merty a Stanislava Moši je spíše v oblasti dramaturgické (tzv. spolupráce na scénáři), u Jiřího Šimáčka a Zdenka Plachého (též režiséra inscenace) jde o podíl zásadní: proto nechybíme, když copyright inscenace přiřkneme brněnskému sdružení Střežený Parnass, jehož jsou oba pánové zakladatelé.
Podvratnost a romantika Střežený Parnass si programově zakládá na „klamání tělem“, jež má znejistit diváka ve jménu „subverze, podvratných činů v umění“. V tištěném programu si dokonce provokativně libují, jak všem „pořádně zamotali hlavu svou spoluprací s Danielem Landou“ (zatímco jejich odpůrci mohou právem namítat, zda naopak Daniel Landa nezamotal hlavu jim).
A skutečně, jistá často nepostřehnutelná hranice mezi patetickou vážností a mefistofelskou ironií, daná ostatně už ambivalentním názvem sdružení, patřila odjakživa k charakteristickým znakům a ve šťastných případech i nepopiratelným přednosem jejich poetiky. Jenže jak souvisí podvratnost v umění l. P. 2010 se třemi romantickými příběhy lásky z 19. století? Možná tak, že postavit před diváky dnes, v době totální relativizace všech hodnot a žánrů, tři velké, „nelomené“ a tragické romantické příběhy, jejichž aktéři – milenci – vypadají z hlediska dnešní normy chování jako vyšinutí blázni, je samo o sobě podvratným činem.
Zvláště, když se tvůrcům podařilo vcelku šťastně propojit takřka nemožné: tři odlišné příběhy, z nichž první dva končí tragickou smrtí milenců a třetí neméně tragickým míjením a odsouzením k životu v odloučení. Tím šťastným svorníkem je nejživotnější postava inscenace vypůjčená z Toscy – Scarpia, náčelník policie.
Ten se na rozdíl od opery z útoku Toscy zázračně uzdraví, aby mohl figurovat – na vozíčku i bez (pro to druhé v závěru ovšem chybí čitelná motivace) – v dalších příbězích. Milenci umírají a rozcházejí se, ale zlo v podobě Scarpii je nezničitelné. Scarpia v přesvědčivém, nervním podání Jana Grygara je rozhodně výkonem večera.
Má něco ze zvrhlé goebbelsovské přitažlivosti inteligentního zla, jež bohužel vždy přitažlivé pro slabší nátury. Prototyp mafiána i gurmán života a umění, sebezálibný cynik i milovník opery, o níž neúnavně (občas až nadbytečně) přednáší a hledá bizarní shody mezi operou a policejním výslechem. Je též ovšem i Oněginův parťák v golfu (znuděným Evženem, který tu je bratrem Isoldy, je opět nepřehlédnutelný Petr Halberstadt). Kamaráda z golfu vyseká přece boss z jakéhokoli maléru (Lenský)...
Vybudováno na zradě Ostatní postavy se tu s větším, tu s menším zdarem potýkají s občasnou papírovostí, návodnou popisností a banalitou replik. Táňa k Evženovi: „Jsi úplně jinej, než jsem čekala. Byl jsi otevřeným, citlivej….“ Richard / Tristan – k Ivaně / Isoldě: „Přece nebudeme řešit, kdo za to může… Nikdy bysme na tom, co k sobě cítíme, nemohli vybudovat vztah. Víme oba, že nic hezkého nemůžeme vybudovat na zradě.“ A tak dále.
Představení, aspoň na premiéře, tak občas zoufale volalo po nůžkách a střihu (například paradoxně u scén ve střižně, ale i v baru či v přilepeném závěru, v němž je opilý Evžen shozen ze schodů) – jako by scházela razantnější dramaturgie. Navzdory výhradám chci však odvaze tvůrců zatleskat: spojit tři velké operní příběhy do smysluplné činoherní koláže s neodmyslitelnými hudebními úryvky v klíčových pasážích, s účinnou pomocí filmové projekce – viz Tristan a Isolda, už to samo o sobě naplňuje poslání velké dotované scény, jež nejen může, ale musí hledat – i za cenu dílčích neúspěchů – nový divadelní jazyk.
***
Jiří Šimáček – Zdenek
Merta – Stanislav Moša –
Zdenek Plachý:
Con Amore
režie: Zdenek Plachý
scénář: Jiří Šimáček, spolupráce
Zdenek Merta, Stanislav Moša,
Zdenek Plachý
scéna: Daniel Dvořák
Národní divadlo Brno, premiéra
16. 4. 2010
