Měl to být den plný napětí. Zájemci o koupi Českých aerolinií měli právě dnes předložit ministerstvu financí obálky se závaznými nabídkami, kolik jsou ochotni zaplatit za to, aby právě oni vyšli vítězně z největší domácí privatizace letošního roku. A ministr financí Eduard Janota měl začít řešit možná nejpříjemnější „problém“ v úřadě - vybrat toho, kdo nabídne nejvíce.
Nic z toho se ale neuskuteční. Po vyřazení vládou či vlastním odstoupení zbyl v privatizaci zájemce jediný - konsorcium Unimex Group-Travel Service. To sice dnes formální nabídku předloží, ale vzhledem k negativnímu vývoji leteckého trhu a finanční ztrátě ČSA jen stěží vyplní dřívější optimistické výhledy privatizačního výnosu. Deset miliard korun? Utopie. Pět miliard? Nesmysl. Tři miliardy? Hloupost.
Aby „přebil“ konkurenci, stačí Unimexu nabídnout pouhopouhou jednu korunu.
Dilema pro vládu tak bude, jak vysoká má být hraniční cena, na kterou mají ministři Janota a spol. kývnout? Vláda sice deklaruje, že upřednostňuje privatizaci aerolinek, avšak signály vysílá přesně opačné. Jak jinak si vysvětlit kompletní obměnu dozorčí rady a urychlené přípravy alternativního záchranného scénáře pouze několik málo dní před ukončením privatizace? Kalkulovat se všemi případy je správné. Klást si však nereálné cenové požadavky je špatné. Vláda, která sama bojuje s nedostatkem finančních zdrojů, si nemůže dovolit dále ztrátové aerolinky provozovat. Musí se jich co nejrychleji zbavit. Ona totiž i nabídka Unimexu v hodnotě 1 Kč ve skutečnosti představuje nabídku přesahující 2-3 miliardy, jimiž bude nutné kapitál aerolinek co nejdříve posílit. A tyto peníze by již měly jít ze soukromých peněz.
Hospodářská krize nutí k utahování opasků. Všech. Tedy i těch privatizačních.
