Naše země se ocitla na křižovatce. Důvody této křižovatky jsou zřejmé: výsledek voleb v roce 2006, neschopnost a nevůle se dohodnout ze strany ODS (viz jednání o návrhu ČSSD na řešení volebního patu v podobě Agendy 2010 a následný výrok Marka Dalíka o tom, jak ODS „si bude chvilku s ČSSD jen tak hrát a pak je pošle do pr…), která našla své vyústění v ustavení druhé vlády Mirka Topolánka, která byla postavena na dvou poslancích, kteří naprosto zradili sliby, za které byli zvoleni.
Následný vývoj každým dnem dal za pravdu ČSSD: Topolánkova vláda byla postavena na nerespektování výsledků voleb a na překlenování této vůle voličů jinými prostředky. Kauza nejen těchto dvou politickou korupcí získaných poslanců, ale i kauzy následující – korupční kauza Jiřího Čunka, justiční mafie, kauza Morava či poslance-defraudanta Wolfa – to vše vytváří legitimní důvod pro snahu ČSSD vyvolat hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. Fakt, že toto hlasování bylo úspěšné, jen potvrzuje to, že vláda Mirka Topolánka ztratila důvěru v Poslanecké sněmovně, a další její pokračování nemělo smysl.
ČSSD po ztrátě důvěry Topolánkovy vlády navrhla řešení v podobě dokončení mandátu vlády během českého předsednictví Rady EU. Jedinou podmínkou byl odchod Ivana Langra a Renaty Vesecké a dohoda na předčasných volbách. Bohužel ODS si zvolila cestu pádu vlády, kterou vykoupila setrváním těchto lidí ve funkcích. Cenu Ivana Langra a Renaty Vesecké tak postavila výše než cenu dokončení českého předsednictví. ČSSD proto navrhla plán B, totiž ustavení vlády nestranických odborníků a cestu k předčasným volbám. ODS a zelení souhlasili.
Odložme hysterii Dnes jsme v situaci, kdy nikdo, ani ústavní právníci, nepředpokládal, že Ústavní soud může zrušit řešení v podobě rozpuštění sněmovny, kdy předseda ÚS Pavel Rychetský, ale i sám stěžovatel, Miloš Melčák, v roce 1998 při identické situaci zastávali zcela odlišný názor.
ČSSD i já osobně jsme při rozhodnutí nepodpořit rozpuštění Poslanecké sněmovny stáli před rizikem, které jednohlasně podpořili všichni oslovení ústavní experti, totiž že Ústavní soud opět pozastaví vyhlášení voleb (kdo ví, zda by ÚS rozhodl tak rychle), či dokonce zruší rozhodnutí Poslanecké sněmovny o rozpuštění. Pokud by tak učinil před konáním voleb či po nich, byli bychom v situaci, kdy země prochází ekonomickou krizí, a toto riziko nevyváží jakékoliv řešení, které se sice tváří jako řešení, ale je řešením pouze dočasným.
Tváří v tvář těmto argumentům ČSSD zvolila řešení, které eliminuje nejistotu a znamená stabilitu. Rozpočtové provizorium, které hrozilo už tak při ČSSD nepreferovaném termínu voleb v listopadu dva či tři měsíce, by se napadením rozhodnutí Poslanecké sněmovny o jejím rozpuštění prodloužilo na několik měsíců.
Řešení, které ČSSD zvolila při nejistotě a risku v podobě rozpuštění sněmovny a napadení rozhodnutí Ústavním soudem, se jeví v zájmu země jako jediné možné.
Tímto řešením: 1. má země stabilní vládu. 2. má Poslaneckou sněmovnu, která plní své kontrolní funkce a 3. je Poslanecká sněmovna schopna schválit rozpočet, který zamezí v současné těžké ekonomické situaci rozpočtovému provizoriu.
Jsme na začátku. Odložme hysterii, stranické zájmy a nevěcné argumenty. Země má vládu, která má čas přijmout řešení pro tuto zemi. ČSSD zatáhla tváří v tvář nejistotě záchrannou brzdu. Udělala tak ve chvíli, kdy by v původním termínu, 6. a 7. listopadu, velmi pravděpodobně vyhrála volby. ČSSD znamená jistotu, proto nemůže přijmout řešení, které znamená nejistotu.
O autorovi| JIŘÍ PAROUBEK, předseda ČSSD
