Vývoj počítačů kopíruje s pozoruhodnou věrností vývoj světového společenství. Jsou tu integrační i dezintegrační procesy a v danou chvíli je těžké, nebo dokonce nemožné rozeznat, který z obou směrů převažuje. Dokonce i sama tato otázka je možná nevhodně položena, protože jedno nevylučuje druhé. Osobní počítače jsou dnes doslova všudypřítomné. Setkáváme se s nimi doslova na každém kroku a lidé dnes jen stěží uvěří, že je to pětadvacet let, kdy týdeník Time jmenoval systém PC „osobností roku“. Porota, která „osobnosti roku“ vybírá a jmenuje, projevila pozoruhodnou jasnozřivost. Tehdy v tom roce 1983 dokončovala tehdejší Česká televize seriál Návštěvníci. V něm se ještě hovoří o „ústředním mozku lidstva“, jakémsi celosvětovém superpočítači. Taková byla obecně sdílená představa o tom, jak se bude výpočetní technika vyvíjet.
A ona možná bude... Jen my to dnes přes hradby PC monitorů nevidíme. Počítač pro každého Osobní počítače by nemohly vzniknout bez vynálezu integrovaných obvodů neboli mikročipů nebo krátce čipů a ty jsou založeny na pozoruhodné vlastnosti křemíku, který za určitých okolností může fungovat jako vodič a za jiných jako izolant. Proto patří do rodiny „polovodičů“. První pokusy s integrovanými obvody spadají do konce padesátých let, tedy do doby vrcholící studené války, která tehdy hrozila přejít do války horké. Už na začátku šedesátých let někteří vizionáři předvídali další vývoj. V roce 1962 napsal v New York Times o budoucím vývoji John W. Mauchly: „Není důvod, proč by normální chlapec nebo dívka nemohli zvládnout osobní počítač.“ Nejeden rodič, majitel dětmi zavirovaného počítače, bude považovat tato slova za velmi pochmurnou a doslovně splněnou předpověď.
Několik vývojových proudů směřovalo k osobnímu počítači v té formě, v jaké ho známe dnes. Byly to programovatelné kalkulačky, ty se objevily poprvé v Japonsku v sedmdesátých letech. Už tenkrát se projevila katastrofální neschopnost nesvobodného režimu sledovat tento vývoj: první sovětská programovatelná kalkulačka přišla na trh až v roce 1978; v té době už měly programovatelné kalkulačky HP rozšiřitelnou RAM paměť a dodávaly se k nim ROM moduly s programy. Nůžky vývoje se pak dále rozvíraly až do hořkého konce režimu, omezujícího lidskou svobodu a s ní i schopnost tvořit a vynalézat.
Dalším předchůdcem PC byly terminály velkých sálových počítačů. Ostatně, i první PC, se kterým autor tohoto článku přišel do kontaktu v roce 1989, byl připojen jako terminál k velkému sálovému počítači Akademie věd (což byla napůl fungující ruská kopie amerického IBM, což také dobře ilustruje tezi z předchozího odstavce). K vývoji osobních počítačů přispěly i moderní kancelářské stroje, jako byly elektronické psací stroje a kalkulátory. V polovině sedmdesátých let se objevily první mikropočítače. K prvním úspěšným přístrojům tohoto typu patřily výrobky firmy Altair. Jejich velká éra nastala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let - v té době pronikly i za železnou oponu. Také u nás byly oblíbené mikropočítače Sinclair, Atari a Commodore. Dlouho to vypadalo, že mikropočítač bude jen hračkou pro děti všech věkových kategorií. Pak se na scéně objevil Apple II., první skutečný osobní počítač. Tento pojem se dokonce objevil v roce 1978 v propagačních textech firmy. „Jablečné“ osobní počítače ovládly trh a logo nakousnutého plodu se stalo symbolem úspěchu. Gigant v oblasti výpočetní techniky firma IBM dávala tehdy najevo, že takovým počítačovým smetím pohrdá a že se bude nadále věnovat velkým sálovým strojům. Mlha se rozptýlila až 12. srpna 1981, kdy byl předveden první IBM PC, přičemž zkratka PC znamená „personal computer“, osobní počítač. S ním se datuje i vzestup firmy Microsoft. Její zakladatelé Paul Allen a Bill Gates dokázali přizpůsobit novému produktu operační systém, původně vypracovaný pro mikropočítače Altair.
Vítězství PC Jak je možné, že systém IBM PC v celosvětovém měřítku překonal Apple, třebaže přišel později a byl v technickém smyslu „méně dokonalý“ - a v mnoha směrech „méně dokonalý“ zůstal dodnes?
Od svého začátku to byl otevřený systém. Třebaže IBM vyvíjel vlastní procesor, firma se rozhodla použít už hotového procesoru Intel. Totéž platí o softwaru. Microsoft dodal operační systém. Velmi rychle vznikly první klony PC. Už v červnu 1982 přišel na trh PC od Columbia Data Products a v listopadu Compaq oznámil konec vývoje prvního přenosného PC. Zatímco Apple zůstal věrný uzavřenému systému, platforma PC byla otevřena důvtipu a iniciativě komunity výpočetní techniky v nejširším slova smyslu. Bylo to vítězství otevřenosti (za cenu nedokonalosti) nad uzavřeností. S trochou nadsázky se dá říci, že to bylo vítězství demokratického principu nad aristokratickým. V lednu 1983, když Time označil PC za „osobnost roku 1982“, nebylo zjevné, jak dalece osobní počítače změní svět. Konec konců, i tento článek byl napsán na osobním počítači, redakce ho na počítači zpracovala po stránce textové i grafické a těžko spočítat, kolik dalších počítačů se účastnilo výrobního a distribučního procesu. To vše je možné jen proto, že křemík dokáže za jedněch podmínek proud vést a za jiných izolovat.
Což vede k úvaze, kolik dalších pozoruhodných vlastností dosud neobjevených hmota asi má a kolik podobných revolucí nás ještě čeká? Jedno je jisté - u každé další inovace budou počítače lidem asistovat jako nekonečně trpěliví, i když ne vždy stoprocentně spolehliví pomocníci.
O autorovi| Ondřej Neff, novinář a spisovatel
