Nestává se to na českých scénách nijak zřídka, že se režisér, ač třeba tvrdí, že se látkou či hrou zabývá po deset let, s textovou předlohou úplně mine. Nejsmutnější je to pak v případě, kdy se to spojí s nemalými ambicemi a megalomanií. Tak jako v případě Švandova divadla.
Něco podobného se před rokem stalo v případě Mahábháraty v pražském Divadle ABC. Nyní pražské publikum dalším podobným propadem počastovalo Švandovo divadlo na Smíchově, a to inscenací Merlin, respektive prvním dílem nazvaným Zrození, k němuž je nejspíš odhodláno přidat ještě díl druhý.
Velká trojdílná epicko-dramatická freska Merlin aneb Pustá zem německého dramatika Tankreda Dorsta, zpracovávající okruh legend o mytickém britském králi Artušovi a jeho rytířích kulatého stolu, patří v rámci německé literatury k nejrozsáhlejším dílům. Delší je snad už jen dvojdílný Goethův Faust. A samozřejmě - sice rakouské - Poslední dnové lidstva Karla Krause, na něž se v této sezoně chystají zase v Divadle Komedie.
Dorstova Merlina by bylo možné označit za textovou předlohu pro totální divadlo, pro rozehrání všemožných divadelních prostředků. Dorst v něm spontánně mísí tragédii s fraškou či groteskou, hrdinský epos s klauniádou. Scénické poznámky, jimiž proplétá dialogy, působí na první pohled často jako na divadle nerealizovatelné, ale jsou především výzvou k rozpoutání jevištní imaginace, fantazie tvůrců, svébytné jevištní poezie. Jenže právě té se v rámci českého divadla často nedostává. Raději se totiž pohybuje na půdě triviálního realismu, v němž se hercům tak pohodlně přebývá. A o Švandově divadle to platí dvojnásob.
Merlin je první inscenací režiséra Doda Gombára ve Švandově divadle ve funkci jeho nového uměleckého šéfa. Asi se měl pro začátek držet spíš při zemi. On však nasadil těžký kalibr. A také těžce prohrál. Rozpoutat divadelnost se nezdařilo a hru je určitě lepší si spíš přečíst než její první dva díly sledovat po čtyři hodiny ve „Švanďáku“. Je to k nepřežití. Což o premiéře dosvědčila třetina publika, která se o přestávce z divadla vyplížila.
Gombárovi se na jevišti nepodařilo nic menšího než zhmotnit chaos. Z Dorstovy obrazivosti na něm nezbylo téměř nic. Žádné hody umělecké imaginace. Jen tápání. Už základní rámec, do nějž Gombár dění hry zasadil, je podivný. Jen další ze zbytečných režisérských nápadů, s nímž se důsledněji nepracuje. Vše začíná z nějakého důvodu na venkovském nádraží. Uvnitř nádražní haly, která trochu připomíná kostel. Scéna Evy Jiřikovské je sice pěkná, ale možná by se jí dalo použít pro jinou hru.
Na začátku se lidé čekající na příjezd vlaku z rozvrzaného nádražního amplionu dozvědí, že vlak má opravdu velké zpoždění. A pasažéři si jakoby z dlouhé chvíle začnou hrát. A co čert nechtěl, nevyberou si žádnou jednoaktovku, ale bohužel předlouhého Dorstova Merlina. A začíná podívaná, v jejíž první půli jsou na scéně takřka nepřetržitě všichni herci v představení vystupující, aniž by se Gombárovi dařilo nějak s touto masou smysluplněji pracovat, vytvářet významově nosné mizanscény, účinněji přenášet důraz z jedné postavy nebo situace na druhou apod. Vše se slévá do nepřehledného zmatku, v němž občas ani není jasné, která postava právě mluví.
A dá se nalézt spousta dalších nesmyslů. Třeba obsazení Kristýny Frejové do role rytíře Lancelota. Skutečně není patrné, co by mohla ponuře dandyovsky oděná Frejová přinést zajímavého do osudového vztahu mezi Lancelotem a královnou Ginevrou, který je jedním z pilířů Dorstova dramatického eposu a vůbec i artušovských legend. Nemluvě o tom, že tak nezáživné milenecké scény, u Dorsta plné občas až perverzního erotického napětí, se jen tak nevidí. V rámci nich Frejová vyznává náklonnost Ginevře prostě tak, že jí neustále klade ruku do rozkroku, a ke všemu jako by se jí to ani netýkalo. Ale to je vůbec obecnější problém inscenace. Tam, kde by měla být zemitost mýtu, jeho brutalita, vášeň, jeho patos a také syrová erotika, s čímž vším Dorst cíleně pracuje, a nejen v této své hře, je jen unylá herecká a režijní prostřednost, skrze niž je nemožné dobrat se jakéhokoli většího vzmachu. O fantazii ploužící se při zemi ani nemluvě.
Co Dorstova hra opravdu potřebuje, pochopila z herců snad jenom Zuzana Onufráková v roli Mordreda. Potřebuje totiž výraznou, ne-realistickou hlasovou a vůbec masivnější gestickou stylizaci. Že potřebuje zkrátka skutečnou divadelnost. Že si prostě s herectvím vciťování a fádní deklamace nevystačí. Jenže co s tím, když i ona z nějakého nejasného důvodu hraje mužskou roli. Co se všemi těmi podivnými nápady a významy z nich pramenícími, když se inscenace v žádný smysluplný celek neskládá.
***
Tankred Dorst: Merlin - Zrození
Překlad: Vladimír Tomeš Režie: Dodo Gombár Dramaturgie: Martina Kinská Scéna a kostýmy: Eva Jiřikovská Hudba: Roman Holý Premiéra 16. října 2010 ve Švandově divadle, Praha
Dorstova Merlina by bylo možné označit za textovou předlohu pro totální divadlo, pro rozehrání všemožných divadelních prostředků. Dorst v něm spontánně mísí tragédii s fraškou či groteskou.
Gombárovi se na jevišti nepodařilo nic menšího než zhmotnit chaos. Z Dorstovy obrazivosti na něm nezbylo téměř nic. Žádné hody umělecké imaginace. Jen tápání.
O autorovi| ROMAN SIKORA, Autor je dramatik a divadelní kritik
