Příští pátek uplynou přesně čtyři dekády od vydání prvního čísla nejslavnějšího novodobého českého komiksu Čtyřlístek. Čtyři zvířecí postavičky se staly dětským kulturním fenoménem srovnatelným pouze s Rychlými šípy.
Tím obrázkem to všechno začalo. Učebna je nacpaná obrysy studentů, které dávají tušit, že se jedná o směs zvířat i lidí. Lidské i zvířecí rysy má také podivný učitel za katedrou. Trochu jako odložený levoboček Batmana a Catwoman. Ze zkumavek se line dým a učitel slavnostně říká: „V tomto vzorci, studenti, je tajemství mého objevu.“ Na tabuli se skví: 1 + 1 =
Je patnáctý květen 1969. Za okny učebny, respektive mimo stránku kresleného příběhu, se zvolna rozjíždějí plány na všeobecnou normalizaci společnosti. Okénka svobody se uzavírají, ale toho dne se jedno otevřelo. Na pultech trafik se objevil nový druh kresleného sešitového seriálu s názvem Čtyřlístek – veselé obrázkové čtení. Nápad mladého propagačního grafika Jaroslava Němečka realizovaný v nakladatelství Orbis. Vřelé přijetí sešitu překonalo očekávání. Následovala další čísla, ale kdo by se tehdy nadál, že Čtyřlístek bude vycházet ještě za čtyřicet let?
Leč zpátky ke vzorci na tabuli. Nesmíme zapomenout na ten svět za okny učebny. Jistoty mizejí. To, co vždy platilo, už neplatí. Za rovnítkem i prostinké rovnice se vznáší otazník. Těžko předpokládat, že čtyřiadvacetiletý výtvarník měl v té době přečtený román 1984, ale podobnost rovnic 1 + 1 = ? a orwellovského 2 + 2 = 5 se nedá přehlédnout.
To už je ale čtenářská interpretace, pohled z dnešní doby. Čtyřlístek samozřejmě vědomě nedělal politiku, nic mu nebylo vzdálenější. Představoval pro své tvůrce prostor k nadechnutí, tak jako předtím i později celá řada časopisů pro děti a mládež. Bradford W. Wright postavil svou slavnou monografii o americkém komiksu Comic Book Nation na paralelách mezi aktuální politikou a kreslenými seriály. Tak zřetelné souvislosti se v domácích podmínkách projevit nemohly. V rámci české normalizace se politika kresleného seriálu projevovala tak, že lidem nahrazoval jiné kulturní obsahy, jichž se nedostávalo. Byla to především exotická dobrodružství, westerny, technothrillery, sci-fi, ale i nostalgické reminiscence dob dávno minulých.
Kdo čte comics, vraždí Komiks měl v socialistickém Československu podivné, dvojdomé postavení. Až do příchodu Čtyřlístku samostatné komiksové sešity nevycházely. Kreslený seriál ale našel úrodnou půdu na stránkách dětských časopisů Ohníček, Pionýr, ABC a dalších. Seriál k dětskému magazínu jaksi přirozeně patřil. Někdy v jednom časopisu vycházely zároveň dva až tři. Byla to vlastně vzhledem k tehdejším podmínkám doba ke komiksu docela štědrá. Jenže – to všechno byly kreslené seriály. A zatím, na druhé straně Atlantiku, zamořoval dětskou duši zhoubný jed zvaný comics.
Západní comics byl v komunistickém tisku jedním z nejnebezpečnějších uměleckých druhů, skutečným kulturním odpadem. Mámení podlehli i spisovatelé nadaní soudností a kulturou, jakým byl například Ludvík Aškenazy. Ten se koncem 50. let vydal do Spojených států a své dojmy popsal v knize Indiánské léto (1958). Nechybí zde ani samostatná kapitola Comics:
„Je to velký celoamerický business s ročním obratem sto milionů dolarů; je to velkolepý obchod – investovaný kapitál je lákavě minimální; několik grafomanů bez zábran, vagony laciného papíru a znalost toho, čemu říkají periferie dětské duše.“ Po několika ukázkách erotičnosti, pitomosti a rasismu současného comicsu dochází Aškenazy k závěru, že taková četba plodí v dětské populaci mladé vrahy.
K rozhodnutí čtrnáctiletého chlapce někoho zabít stačí následující ingredience: „Dětská touha po hrdinství a lidská po vyniknutí, k tomu osm hodin televize denně, škola, comics, ulice.“
I tak hvězdné trio, jakým byli anglisté František Jungwirth, Josef Škvorecký a Lubomír Dorůžka, píše téhož roku ve Světové literatuře v seriálu Marsyas U. S. A., že se americký comic strip „hemží obvyklými hrdiny krvavých comics, detektivy i členy meziplanetárních expedic“, ba nechybí ani Superman, nesmyslně charakterizovaný jako „bytost omylem přenesená na Zem z Marsu, která je nadána schopnostmi překonávajícími zákon gravitace a tváří a postavou hollywoodského gigola“. Autoři však uznávají: „Obliba comic stripu skutečně nespočívá v tom, že by byl přístupný imbecilnímu duchu – pak by americký národ musel být národem naprostých idiotů – ale v něčem docela jiném.“
Co to bylo? Potřeba mít stálého a věrného přítele – komiksovou postavu – ve světě dennodenní šedi. Přeneseno do českého kontextu, těžko bychom mohli lépe charakterizovat úlohu čtveřice přátel z Čtyřlístku: kocoura Myšpulína, fenku Fifinku, prasátko Bobíka a zajíce Pinďu.
My dnes už samozřejmě víme, že comics a kreslený seriál je jedno a totéž, schizma mezi těmito dvěma pojmy bylo umělé, ale v ideologicky méně příznivé době stačil pouhý název, aby rudí začali vidět ještě ruději. Proto tedy úhybný podtitul „obrázkové čtení“. Možná ale i originální pokus zavést vlastní český termín pro dosud málo reflektovaný žánr.
James Bond po česku Když se to nějakou dobu smělo, odjeli manželé Němečkovi do valutové ciziny a tam byli uhranuti fenoménem kreslených příběhů. Jaroslav Němeček se tedy pokusil nabídnout vydavatelství Orbis něco „podobného“ – a Čtyřlístek byl na světě. Redaktoři z nakladatelství věděli, že časopisy procházejí mnohem přísnějším schvalováním, proto byl sešit kreslených seriálů vydáván pouze devětkrát do roka a označen za „knihovničku“. Ke čtveřici kamarádů přibyly ještě další tři kratší seriály, takže název Čtyřlístek měl hned dva významy. Do magazínu přispívala ilustrátorská špička, jmenujme především Adolfa Borna a jeho Pana Semtamťuka či Jaroslava Maláka a dvojici Olda a Polda.
Většina z těchto příběhů měla za hrdiny dvojici, nanejvýš trojici (dvě děti a vynálezce), jen samotný Čtyřlístek byl typem komiksu, kterému se v novodobé terminologii někdy říká „teamovka“. Snad za to mohla Němečkova záliba v Rychlých šípech, že tíhl k větší sestavě hrdinů. Nápad tak jako tak pomohl konceptu přežít, protože Čtyřlístek mohl hrát na „rodinnou“ notu a prohlašovat se za jakýsi model ideální rodinky. Vztahy mezi členy této čtveřice jsou ostatně předmětem neustálých dohadů. Fifinka a Myšpulín někdy naplňují představy o partnerském páru, jindy to vypadá, že jde o volné soužití všech čtyř postaviček bez trvalých závazků. Současný šéfredaktor magazínu Jiří Čehovský označuje Myšpulína a Fifinku za jakési rodiče a Bobíka s Pinďou za jejich „děti“. První díl Čtyřlístku ale ukazuje něco jiného – Fifinku a Myšpulína jako pár, zatímco Pinďa s Bobíkem jsou Fifinčini přátelé. (Skutečnost, že dominantní Bobík a submisivní – nomen omen – Pinďa žijí v domku sami, naznačuje ještě jinou sexuální konstelaci.)
Obsahově je ale Čtyřlístek vzdálen Rychlým šípům na světelné roky. Jaroslav Foglar psal se snahou chlapce vychovávat, Němeček, autor prvních scénářů, chce především bavit. Rychlé šípy se pohybují ve známém prostředí velkoměsta či blízké přírody, Čtyřlístku je i planeta Země malá. Hned ve druhém dílu se utkají s piráty, ve třetím se ocitáme ve středověkém hradě plném vynálezů, v dílu čtvrtém dobývají vesmír a bojují s věčným nepřítelem doktorem Zádrhelem, který svým kostýmem představuje parodii na americké superhrdiny, následuje kovbojka a pak polární dobrodružství. V sedmé příhodě, nazvané Velké dobrodružství čtyřlístku, se fantazie tvůrců již úplně utrhla ze řetězu. Čtenář je zavlečen do děje, který ze všeho nejvíce připomíná bondovku psanou na amfetaminech. Bandité s nožem a pistolí, unesený Myšpulín, obří robot sloužící k vylupování bank, únos osobního letadla, honička se Zádrhelovým superletadlem, propadliště a postele s připevněnou bombou, ostrov s tajnou základnou, převleky, pouta, záchrana pomocí ponorky... takové veselé obrázkové čtení bylo opravdu adrenalinovým zážitkem.
Nadčasová technostalgie Krátce po vzniku časopisu se kmenovým scenáristou stala autorka příležitostných dětských textů Ljuba Štíplová. Příhody Čtyřlístku poněkud zcivilnila, ale neopustila například hojné využívání nejrůznějších vynálezů. Jako milovnice sci-filiteratury neměla k robotům, raketám a strojům času nikdy daleko. Zato Němeček byl spíše tradicionalista; vlídná kopcovitá krajina kolem vesničky Třeskoprsky a prostá domácnost vybavená zeleným nábytkem (malířova vzpomínka na vlastní dětství) mu byly bližší než moderní technika. A tak robot vypadá spíš jako vysoký člověk s kulatou plechovou hlavou a trychtýři místo uší, vesmírem se cestuje na neckách nesených balonky, mechanický pes má komínek, z něhož se kouří, domácí roboti mají na hlavě žárovku a letadlo je vybavené vrtulí z vařeček. Je to západní science fiction zútulněná českou kotlinou. Množství vynálezů není v historii českého komiksu žádné novum. Již ve 20. letech minulého století vycházely oblíbené obrázkové seriály o skřítku Kulíškovi, kreslené Artušem Scheinerem. I Kulíšek má strýčka vynálezce, který mu zajistí nejedno vědecko-technické dobrodružství. Dnes je navíc takový retro přístup k technologiím velice módní. Současné vynálezy nebo kosmická tělesa nejsou zdaleka tak vizuálně přitažlivé jako futuristické přístroje v představách našich předků. Němečkovi roboti pobití nýty tedy svým způsobem vůbec nezestárli – pohybovali se na retro vlně již od svého vzniku.
Ljuba Štíplová doplnila výtvarný projev Jaroslava Němečka ideálně. Oč základnější, klasičtější byla jeho linie a kompozice jednotlivých panelů, o to hravější a nečekanější byly bizarní dějové zvraty, neobvyklá rčení, která mezi dětmi zlidověla, svěží pohled na svět a bohatá fantazie. Pro životaschopnost Čtyřlístku bylo velmi podstatné, že se Štíplová příliš nesnižovala k úrovni dětského čtenáře. Mezi postavami to jiskří humorem někdy až absurdním a různé odkazy nezřídka sahají do světa dospělých. Časté jsou parodie na příběhy v té době dětskému čtenáři neznámé (Myš, která prochází zdí, odkazující na francouzskou komedii z roku 1951, kosmická loď ze seriálu Star Trek, u nás tehdy neuváděného, v příběhu Třetí planeta z roku 1982 a podobně). Úmorné didaktice se Čtyřlístek vyhýbal. O to větší rozruch a rozpaky vzbudil jednostránkový příběh z čísla 317, kde Myšpulín děti nabádá, aby nekouřily marihuanu.
Přátelé z šedé zóny Ale to už jsme hluboko v období, které skalní fanoušci seriálu neuznávají. Čtyřlístek experimentoval s formátem, motivy se začínají opakovat, postavy jako by zplacatěly, částečně i vlivem odlišného papíru, velkou ránu puristům zasadilo počítačové kolorování kresby. Ze Čtyřlístku je teď samostatné vydavatelství, vydávání se blíží k pětistému dílu. Tvůrcům se nepodařilo zužitkovat potenciál Čtyřlístku v takovém rozsahu jako Zdeňku Milerovi jeho krtka, už dávno není jediným samostatným komiksovým sešitem na trhu, ale karavana kráčí neochvějným krokem dál.
Pro generaci dnešních čtyřicátníků je Čtyřlístek společným jmenovatelem. Každý má svůj vlastní vkus na filmy či knihy, ale hltání nových čísel Čtyřlístku neunikl před třiceti lety téměř žádný teenager. Z toho se odvíjí i dnešní kritická a umělecká interpretace fenoménu. Na jedné straně slouží Čtyřlístek jako okamžitě rozpoznatelný stavební prvek pro nejrůznější remixy, kdy je hrdinům do bublin vkládán jiný text, vesměs za účelem recese. Remix, kdy hrdinové promlouvají pouze citáty z Dostojevského, byl například obhájen jako bakalářská práce v Ústavu filmu a audiovizuální kultury brněnské Masarykovy univerzity. Jiní fanoušci i umělci mají přirozenou tendenci doplňovat to, co v komiksu samém logicky vždy chybělo – sexuální život čtveřice postav, ztrátu jejich nevinnosti (bibliofilsky vydaná parodie Čtyřlístek 666: Dětem vstup zakázán), výtvarník Karel Jerie zase portrétoval „nestárnoucí“ hrdiny v důchodovém věku.
Ale je tu i líc fenoménu: Čtyřlístek se za desítky let svého života tak důvěrně uvelebil v šedé zóně tolerovaného, tak poctivě hrál hru na neškodnou zábavu, že je velmi těžké jej subverzivně použít k radikálnějším stanoviskům. Nestojí za ním silná korporace, takže jej nelze využít jako fackovacího panáka zábavního průmyslu, tak jako myšáka Mickeyho v USA. Na rozdíl od Supermana a Mirka Dušína není synonymem boje za spravedlnost a nelze ho nastavit jako zrcadlo vládnoucím elitám. Není tak docela modelovou postavou, tudíž o něm nelze ztrácet iluze. Není metaforou pro dramatické tělesné změny spojené s dospíváním jako Spiderman.
A možná právě tím, čím vším není, je Čtyřlístek bytostně český.
***
První díl ukazuje Fifinku a Myšpulína jako pár, zatímco Pinďa s Bobíkem jsou Fifinčini přátelé. Skutečnost, že dominantní Bobík a submisivní Pinďa – nomen omen– žijí v domku sami, naznačuje ještě jinou sexuální konstelaci.
Seriál je společným jmenovatelem dnešních čtyřicátníků, ale je tu i líc fenoménu: Čtyřlístek se tak důvěrně uvelebil v šedé zóně tolerovaného, že je těžké jej subverzivně použít k radikálnějším stanoviskům.
O autorovi| Ivan Adamovič, Autor (* 1967) je redaktor Ikárie a Finančního magazínu publicista
