Neděle 14. července 2024, svátek má Karolína
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Ďábel na pražské zdi

Česko

V PĚNĚ DNÍ

Tak jsem ho viděl. Na Popeleční středu právě. Předevčírem. Koho? Ďábla.

Vyrazil jsem na přednášku spisovatelky Markéty Pilátové do Galerie Švestka. Přijela z Brazílie, kde žije.

Je únor, mráz zalezlý do kostí střídá vlhko oblev a Praha je taková, ehm, já si nic nedokážu vymýšlet, tak nechme Mistra Ripellina: „Město zkažené jak nora běsíků, kde lze onemocnět schizofrenií stejně snadno jako chřipkou.“ Jo, v únoru je to tady nebezpečný! Občas si ale troufnu na trochu exotiky: pryč od počítače, mobilu, fejsfrendy nechám v drátech, nekoukám ani na plátno, ani na obrazovku. A spolu s ostatními se věnuju starodávném obřadu: naslouchám živému člověku, kousek od něj.

Vím, už se to nedělá. Jistě, hygiena a tak. Ano, zvlášť v únoru je vhodné nakrmit zvířata a děti a hned jít spát, aby byla síla na práci druhý den!

Markéta mluvila o svých cestách, knihách (už je mám), o svém oblíbeném fotografovi Migueli Brancovi a na zeď promítala jeho fotky – třeba smyslné děvky z Bahie. To jsem se chvilku cítil jak tropický bůh lásky, ty dvě hodiny utekly jak v transu.

Pak mluvila o kultu mexických narcos vyznávajících Matku smrt a ďábla, kterého Branco vyfotil taky. Hned jsme ho poznali. Rozpitá hněď ve tvářích poživačné obludy požírající samu sebe. Úlek. Pak někdo zakašlal, někdo zadrmolil, ze společenství šla taková síla, že už to byl zas jen obrázek na zdi.

Uf! Tohle na mě kouknout doma o samotě z kompu, tak mám místo toho popelečního znamínka čelo proražené kopytem, to se vsadím.

Není nad ty dávné obřady.

O autorovi| Jáchym Topol, redaktor LN

Autor: