V tomto týdnu se představuje další pozoruhodná publikace spojená s osobností bývalého prezidenta: nakladatelství Akropolis uvádí Korespondenci Václava Havla s Františkem Janouchem, již vedli v letech 1978 až 2001.
„Havlovský archiv neobsahuje pouze korespondenci mezi námi dvěma,“ uvádí František Janouch. Jeho prostřednictvím si s disidentem Havlem dopisovala řada osob. „Z pochopitelných důvodů velká většina dopisů musela jít tak zvanou disipoštou, o jejíž shromažďování, následné odesílání, jakož i o přijímání pošty ze Západu a její distribuci doma se starala hlavně Jiřina Šiklová, na Západě pak obětavě Vilém Prečan,“ píší v úvodu autoři. Připomínají, že v někdejším Československu bylo nebezpečné uchovávat kopie těchto listů, proto uveřejněná korespondence čerpá výlučně z archivu, který ve Stockholmu shromáždil František Janouch.
Svazek obsahuje mnohá dosud nezveřejněná fakta o disentu, dává nahlédnout do někdy složitých, jindy velmi intimních vztahů mezi ním a příslušníky emigrace. Z důvodů bezpečnosti používali pisatelé různé jinotaje. Dnes, po dvaceti letech, připouštějí, že ani vyptáváním u pamětníků se jim některé zkratky nepodařilo rozluštit.
Z dopisů, lístků, pohledů i vzkazů lze dovodit, jak silnou oporou byli domácím disidentům v zahraničí ti, kdo jim obětavě pomáhali. Nejen s oboustranným proudem informací, jež doma byly nedostupné, s distribucí textů ven a honorářů za ně opačným směrem, s pomocí materiální i materiálovou (magnetofon, přísun nových desek atd.). V dopisech se řešily koncepční, ideové i praktické otázky. Dozvíme se o zákulisí udílení Ceny Toma Stopparda, ale třeba i výsledek odborné konzultace ve věci průchodnosti celnice: „Státobezpeční kontrole podléhá pouze vizuální technika, kamery, video atd., nikoli zvuková. Ale i kdyby - což je naprosto nepravděpodobné - si někdo povšiml i té zvukové, nemohou to ukrást: vracejí to v takovém případě odesilateli,“ psal „Vašek“ z Hrádečku v červnu 1985 Františkovi.
