Národní divadlo má zpátky Novou scénu, ale nevypadá to, že by si s ní nějak zvlášť umělo poradit. To, co včera vedení první scény předložilo, vyhlíží jen jako další divadelní kočkopes, kterého Praha opravdu nepotřebuje. Jaký smysl má v metropoli přivést na svět něco na způsob stagionového divadla v městysi N, kde sedí náborář a utilitárně skládá program. Od všeho něco, jenom ne proboha pevnou dramaturgii, tu prý v Národním nepotřebují. A pak ono se to údajně samo poskládá. Prostě všechno, co se do přecpaných historických budov nevejde, od loutek až po hostovačky, se teď bude ládovat na Novou scénu a navrch ještě balet, činohra a až to půjde, i opera.
Všichni divadelní praktici, kteří v tomto nešťastném prostoru pracovali, svorně tvrdí, že tam nelze pořádně postavit inscenaci, technických vad je spousta, počínaje malou hloubkou nevhodného obdélníkového jeviště a špatným využitím světelného parku konče. Nikdo to nebere na vědomí a všichni si s prominutím musí rozbít hubu sami. To rozbíjení také nebude zadarmo, ale budiž. Podivněji ale zní tvrzení, že tento problematický prostor má činohru vytrhnout z údajných potíží s uváděním současných textů. Šéfovi Dočekalovi nevyhovuje ani Stavovské ani historická budova a teď se konečně může pořádně na Nové scéně rozmáchnout. A to hned dvěma přenošenými záležitostmi. Kdo ho ale nutí, aby se tak trápil, že? Když se v oněch stále skloňovaných nevhodných zlatých portálech tak špatně cítí, je rada nasnadě. Jsou ale daností první scény a s tím se musí každý popasovat. Otomar Krejča, Alfréd Radok či Miroslav Macháček v nich však ve své době uměli dělat zatraceně dobré moderní divadlo.
Čtěte „ND chystá...“ na straně 9
