PAŘÍŽ/PRAHA Psal se říjen 1989 a ředitel střední školy ve francouzském Creil vyloučil tři muslimské dívky kvůli nošení šátku. Vypukl spor, který se táhl dlouhá léta. Vláda – respektive Státní rada, její poradní orgán zabývající se dodržováním ústavy – nejdříve označila jejich vyloučení za neopodstatněné – pomocí poněkud klopotné formulace, že nošení náboženských symbolů „není v nesouladu se sekulárními zákony“. Jenže už o měsíc později už vláda dala ředitelům pravomoc, aby o přípustnosti šátku rozhodovali sami.
Spor pokračoval ve stejném stylu tam a zpět i další roky. Na podzim 2003 se ale objevil další hojně medializovaný případ vyloučení. Alma a Lila Lévyovy, jak se dívky jmenovaly, paradoxně z žádné fundamentalistické rodiny nepocházely – matka muslimka se nezahalovala, otec byl dokonce židovské víry. Do sporu zasáhl tehdejší francouzský prezident Jacques Chirac – postavil se proti nošení šátků –, vedly se bouřlivé debaty napříč společností a výsledkem byl zákaz nošení viditelných náboženských symbolů (a tedy i islámských šátků) na státních základních a středních školách, který francouzský parlament schválil na počátku roku 2004.
Vyhánění jeptišek Byť šlo podobně jako u nynějšího zákazu burek o obavy z šíření islámského fundamentalismu, celý spor má ještě jednu rovinu – debatu o roli náboženství ve veřejném životě. A stejně tak i kořeny nynějších zákazů je nutné hledat mnohem dříve než ve vylučování muslimských školaček v roce 1989, respektive 2003.
Bylo to totiž o téměř sto dříve – přesněji řečeno v roce 1905 –, kdy byl ve Francii přijat zákon o odluce státu a církve. A i tehdy se symbolem tohoto boje staly zahalené ženy, ovšem na rozdíl od nedávné doby nikoliv studentky v islámských šátcích: dobové fotografie ukazují, jak byly z některých škol vyháněny řádové sestry...
Zákonem z počátku 20. století se přitom paradoxně ohánějí jak stoupenci, tak odpůrci nynějších „protiislámských“ zákazů. Ti první tvrdí, že zapovězení šátku ve státních školách a nošení burek na veřejnosti je jen logickým pokračováním úpravy z roku 1905. Například francouzský politolog Olivier Roy, který se islámským otázkám hojně věnuje, ale argumentoval, že právě existence zákona o odluce státu a církve z roku 1905 činí nynější zákazy nadbytečnými.
Mnozí francouzští politici – zvláště ti z pravé části politického spektra – jsou ale jiného názoru. A není vyloučeno, že po zákazu islámských šátků na státních školách a zapovězení nošení burky na veřejnosti budou následovat i další omezení. „Za pár měsíců už bude konec pouličním modlitbám,“ prohlásil pro nedělní vydání listu Le Figaro ministr vnitra Claude Guéant. Docílit toho chce podporou výstavby většího počtu mešit. Přímo financovat jejich budování ale stát nemůže, a to právě kvůli zákonu z roku 1905.
***
Jak se zahalují muslimky
BURKA
Jednolitý závoj zakrývá celé tělo včetně obličeje, přes který je síťka. Obvykle má světle modrou barvu. Burka se stále nosí například v Afghánistánu, kde byla povinným oblečením pro ženy během vlády islámského Talibanu, či v Pákistánu. Je spojována s nejkonzervativnějším výkladem koránu.
ČÁDOR
Je většinou černý, dlouhý, splývavý kus oděvu, který odhaluje celou ženinu tvář, ale zakrývá zbytek jejího těla až po kotníky. Do čádoru se halí zejména šíitské muslimky, nosí se tedy především v Íránu. V islámské kultuře je symbolem méně doktrinální formy odívání, na rozdíl od burky.
NIKÁB
Závoj, který zakrývá obličej kromě očí. Nejkratší závoje zahalují ženinu hlavu, krk a hruď, nejdelší nikáby sahají na úroveň lýtek. Odívají se do něj především ženy v zemích kolem Perského zálivu (Saúdské Arábii, Jemenu, Bahrajnu, Kuvajtu, Kataru, Ománu a Spojených arabských emirátech) a v Pákistánu. BURKINI
Muslimský koupací oděv, který má dlouhý rukáv, obepínavou kapuci a dlouhé kalhoty. Většinou je z podobného materiálu jako normální plavky, název pochází ze slov burka a bikini. Autorkou tohoto druhu plavek je australská návrhářka libanonského původu Aheda Zanettiová.
HIDŽÁB
Tradiční šátek zakrývající vlasy, krk a někdy i poprsí muslimských žen. Má nesčetně barevných variací. Jeho nošení je povinné ve všech mešitách. Bývá také součástí školních uniforem. Nosí ho liberálněji smýšlející obyvatelky všech muslimských zemí, často ho lze spatřit například v Turecku.
