Potkal jsem nedávno jednoho vynikajícího fotbalového internacionála. Kromě uštěpačných poznámek na adresu politiků, nadějeplných hodnocení českých hokejistů na MS a vzájemného porovnávání stavu našich kyčelních kloubů přišla samozřejmě řeč na závěr fotbalové ligy, která se v čele tabulky i na jejím konci dramatizuje, přičemž je milionkrát napínavější než zážitky při nákupu pseudoefedrinu v lékárně, natož sledování dohod partají o panáčcích ve Fischerově vládě.
Přijelo metro, plaše mi vsunul do dlaně kus popsaného papíru a než zmizel, špitnul: „Vy už víte, jak s tím naložit.“ Když jsem se do textu podíval, všechno bylo jasné.
Po prezidentu republiky nyní redakce Lidových novin otiskuje i jiný otevřený dopis, Jana Rejžka, v němž vyzývá řadové fotbalisty Slavie Praha, aby bojovali o směřování klubu k titulu čtyři kola před koncem Gambrinus ligy. Jde o odpověď na text, který mu předal jeden z bývalých hráčů.
„Vážený pane, obdržel jsem váš dopis, ve kterém se vracíte k posledním zápasům Slavie na Kladně a v Brně, v nichž se téměř vzdala funkce jasného kandidáta na mistra. Považujete za chybu, že se zřekla možnosti držet alespoň jakýsi kredit Slavie a být vzorem ostatním v lize.
Funkce vedoucího mužstva v tabulce byla od samého začátku jarní sezony pouze formálního charakteru. Od chvíle, kdy odešel Matej Krajčík, Tomáš Necid a Mickael Tavares, přestaly mít fotbalové umění a přestupová politika jakýkoliv vliv na směřování Slavie k obhajobě titulu. To není „stěžování si“ na okolnosti, to je popis reality, která v souvislosti s jejich odchodem logicky nastala. Tato skutečnost by mě příliš neznepokojovala v případě, kdyby Slavia od té chvíle nezahájila postupné, ale systematické opouštění principů a hodnot, na kterých byla budována. Nemyslím tím jen změnu herního stylu nebo příchod nových tváří typu Pavla Fořta, Aleše Besty či Petra Trappa, která se od Jarolímova koučování čekala, ale fundamentální posun formy dolů. To se bohužel stalo.
V takovém klubu bych nemohl zůstat, a to i při vědomí, že opouštím spoustu fotbalových přátel, spolupracovníků a slávistů, kteří klubu celá léta pomáhali a fandovsky ho podporovali. Z Vašeho dopisu je zřejmé, že právě mezi tuto skupinu patříte i Vy. Věřte, že si těchto lidí velmi vážím a vím, že je jich ve Slavii celá řada. Bohužel však nejsou v této chvíli slyšet a za Slavii mluví posměšné sparťanské hlasy, které se snaží popřít vše, co jsme s těmito lidmi dlouhá podzimní a jarní kola složitě budovali. Tomu nemůžeme z pozice čestných slávistů mlčky přihlížet.
V závěru svého dopisu vyjadřujete naději, že možná jednou nastane čas k návratu střelců do Edenu. Věřte, že i já bych byl velmi rád, kdyby se Slavia vrátila na to místo fotbalové mapy, kde se nacházela v době, kdy z jejího kádru odcházel Standa Vlček. O to ale nyní musí bojovat oni, řadoví ligoví hráči. Zcela upřímně jim v tomto boji držím palce, protože i mne trápí, jakou strategii jací fotbalisté dnes ve Slavii prezentují. S přátelským pozdravem…“
***
Tato skutečnost by mě příliš neznepokojovala v případě, kdyby Slavia od té chvíle nezahájila postupné, ale systematické opouštění principů a hodnot, na kterých byla budována
Pondělí Neff
Úterý Vaculík
Středa Baldýnský
Čtvrtek Rejžek
Pátek Šustrová
Sobota Klíma
