Kvečeru horké neděle dorazili jsme na ten kopec (638 metrů n. m.). Postupně z různých dálek přijížděla ostatní rodina. Jedním směrem je velkolepý výhled: k jihu, do dětství. Hrot horizontu je už za Váhem. Na protějším kopci vidím louku, kde mi jednou tatínek pravil: „Toto místo si, chlapče, pamatuj. Tu jsem ležel s tvou mamkou...“
Pondělí. První společná snídaně. Měl jsem zahajovací řeč: „Vítám vás na letošním symposiu. Dobré ráno!“ Bylo nás jedenáct. Potom mohli dělat, co chtěli. Šli osmnáct kilometrů na Vršatec: jako loni. My jeli do Brumova, napřed se pozdravit se sestrou Lidkou. Potom jsem si chtěl koupit tyto noviny; nebyly, prý je nedostali. Pak na hřbitov ke hrobu rodičů a ke hrobu č. 55, kde nám už drží místo paní učitelka. Na oběd byli jsme u Jiřinky. Chvíli jsem tam i spal a ony si povídaly. Zaslechl jsem, že když Jiřinka dala do těsta místo tuku máslo, nebyl koláč tak dobrý.
Úterý. Všichni jeli do Luhačovic: absolvovali kavárnu, vincentku a plavali v přehradě. Odil nám přivezla oplatky. My jeli do Klobouk: chtěl jsem v knihkupectví u Bureše ohlásit na čtvrtek setkání se Zlíňáky. V trafice jsem žádal tyto noviny, ale prý jim v úterý nechodí. U Bureše byly. Obědvali jsme v Brumově u Orlů a objednali si u paní Aničky frgály na pátek. Jaroslav chodí pořád o berlích: předloni ho autem srazila s motorky jedna baba jménem Ovesná, sedmatřicetiletá, nedala mu přednost, a nikdy se mu ani neomluvila. Večer jsem dlouho seděl a pozoroval, jak zapadá Vega: zapadala nahoru, za okraj střechy, pod níž jsem seděl. Žasnu vždycky, jak spolehlivě se už dlouho otáčí Země. Jako žasnu nad důvtipným rozdělením člověka na ženu a muže, chválím to paní Vaculíkové. Středa. Všichni jeli na Slovensko do Vrátné doliny. V poledne jsem volal, jestli tam už jsou. Byli tam, ale pro mlhu nejeli lanovkou nahoru, vybrali si jinou cestu: potokem, blátem a po žebříkách. Velice si to večer chválili, jen Odil, ona je Francouzka a měla jemné botičky, to vzdala a čekala na ně dvě hodiny, vnímajíc krajinu. Paní Vaculíková četla Sommerovou o ženách a pořád mi o tom něco povídala.
Čtvrtek. Martin s Odil a s Věrou jeli znovu na Slovensko: chtěli Odil připravit náhradní, kulturnější zážitek. Jan a Ondráš seběhli do Klobouk na vlak do Bylnice a Popova a odtud šli přes kopce do těch Klobouk, kde už čekali Zlíňáci: dva Pavlištíci a Zuska, přivezl je Holcman i s vínem. Přijeli i Jan Rokyta se synem. Seděli jsme na schodech knihkupectví a Bureš nám naléval. Dlouho jsme zpívali na tom prázdném náměstí, až paní Vaculíková začínala být proti tomu.
Pátek. Přijeli další členové rodiny, aby nás bylo i s kamarády třicet: moji bratři Emil, Olin a sestra Lidka, s dětmi. Paní Orlová přinesla ty frgály, Jiřinka věnečky, Alena roládu. Bylo tam Holcmanovo víno a několik rodinných slivovic. Ale to hlavní: Zdeněk Ptáček přivedl muziku Slavičan! Bylo jich sedm: výborný cimbalista Zdeněk Polách, čtvery housle, basa, zpěvák. Úžasný úkaz: primáška Štěpánka Jordánová, studentka architektury. Ta hrála, skoro tančila se svými houslemi, při zpěvu měla divoký hlas a mne zaujal její smyk: každou frázi začínala smykem nahoru. Toužil jsem s ní o tom smyku mluvit. – Pokračování příště.
