Prohra státu v arbitráži s ČSOB snad představuje definitivní tečku za bankovní krizí konce 90. let. Stála nás asi půl bilionu, a to nejen na špatných aktivech bank, ale i na arbitrážích a nehmotných nákladech, jako je letitá zlá krev mezi jistým bankovním domem a jistými politiky. O příčinách a o plusech a minusech zvoleného řešení lze diskutovat donekonečna – experimentální ověření alternativních postupů je nemožné. Podoba, kterou naše bankovnictví sanací a privatizací získalo, je důsledkem uznání tehdejších elit, že naše společnost v danou chvíli neměla dostatečný finanční ani lidský kapitál na bezpečné řízení bankovnictví. Takže banky neriskují, vybírají vysoké poplatky a jejich zisky odplývají do ciziny. Jenže po globální bankovní krizi, jež se strhla v roce 2008, se najednou takovéto opatrnické bankovní systémy jeví v lepším světle.
O tom, že se chyb udělalo dost a dost, nemůže být pochyb. Společnost byla nezkušená, o to větší je zodpovědnost těch, kteří věděli a měli moc. Ale právě otázka „Šlo tomu zabránit?“ nás nutí si všimnout, že krachům a sanacím bank se nevyhnuly ani jiné, vyspělejší země. Státní peníze se v krizi narychlo lily do bank v Německu, v Belgii, ve Francii. A nikde se nevyhnuli sporům o to, zda byly příčinou zločinné úmysly, nezodpovědnost, intelektuální selhání či kolektivní zaslepenost. Nejzajímavější je srovnání s Irskem, kde stát převzal záruku za ztráty bank o podobném podílu na HDP jako u nás. I tam byly bankovní špičky v úzkém spojení s politiky, i tam se společnost nemohla nabažit poprvé zažívaného ekonomického boomu. A člověk si nemůže nevzpomenout na slova o „české cestě“, když si čte, jak druhdy sebevědomý šéf dnes znárodněné Anglo Irish Bank říkával, že do irských bank nesmí přijít zahraniční management.
