Nyní vydává nové vlastní album.
Proces vzniku desek miluje a říká, že je „studiovou krysou“. Zároveň střídmě koncertuje a vydává autorská alba, počínaje atmosférickým Acadie (1989) přes asi nejznámější For The Beauty of Wynona (1993, s fotografií Jana Saudka na přední straně) až po čerstvý eponymní debut vlastního sdružení Black Dub.
Nikoli poprvé se Lanois spolehl na dva neorleánské instrumentalisty, bubeníka Briana Bladea, známého hlavně z jazzových souvislostí, a basistu Daryla Johnsona. Naposled přišla do kapely dcera předčasně zemřelého texaského bluesmana Chrise Whitleyho, kterého Lanois před lety objevil. Mladá Trixie v Black Dub především podmanivě zpívá, ale jinak ovládá několik nástrojů. Skupina začala fungovat už před časem, při hledání vlastního tvaru však nespěchala a dokončení CD zřejmě posunula i lídrova motocyklová havárie. Dnes už je opět fit, prý ho jen o něco pomaleji poslouchá prostředníček levé ruky. Kytarista se však směje, že to na jeho hře nikdo nepozná.
Lanois skutečně není žádný super technik – vypouští střídmé, uvážlivé noty, obalené elektronickým dozvukem i zpožděním. Jeho specifická, křehká náladotvornost se výtečně pojí s nadýchanými figurami Johnsonovy basy a Bladeovými rytmickými vzorci syrově snímaných bubnů. A skrze vlnivý pulz i ostrá tempa pluje expresivní a překvapivě zralá Trixie Whitleyová, místy podporovaná vokály ostatních muzikantů.
Materiál desky tvoří jasně čitelné songy, budované na základech rockových (Ring The Alarm, Nomad), ale také gospelových (Last Time). Pár z nich by mohlo být hity odvážnějších rádií – třeba úvodní Love Lives, rozsekávaný bubnovými breaky. Anebo plouživé Surely a I Belive in You, ve kterých zpěvačka s altově potemnělou barvou hlasu sálá expresí i energií. Také kapelník se dostane k mikrofonu a polovyprávěná píseň Canaan patří k vrcholům kompletu, rozjetá šestiapůlminutová Ring The Alarm působí asi nejrockověji. Ale také alternativně. Což je slovo sice trochu vágní, přesto však pro muziku celého alba vlastně nejvýstižnější.
Některé skladby se zdají takřka nearanžované, jenže se nenechme mást: každý tón i akcent jsou promyšlené. A náznaky minimalismu upomínají, že Lanois tvoříval producentský tandem s Brianem Enem. Ale i instrumentačně řídké snímky mají emotivní náboj dodávaný sevřeným a přitom podivuhodně vlajícím kvartetem. I tentokrát Lanois prokazuje, jakým je mistrem v práci se škálou zvuků, promyšleně sázených do finální podoby snímků, což vždy povzbuzuje posluchačovu představivost. A ta je při přehrávání mimořádného a originálního alba k neudržení.
***
Black Dub (2010)
Red Ink / Red Int
O autorovi| ONDŘEJ KONRÁD, autor je hudební publicista
