Amáme to zadarmo! Od začátku tohoto roku to již není jen radostný výkřik známé reklamní postavičky, ale i radostný povzdech mnoha pacientů nad ušetřenou třicetikorunou.
Je tomu skutečně tak? Opravdu nám obě nejsilnější opoziční strany vytočily na kole poplatkového štěstí právně bezvadný odpustek? Velmi o tom pochybuji.
Ponechám stranou otázku právní kultury, která velí respektovat zákon, i když jej ze subjektivního politického, ideologického či jiného hlediska považuji za špatný. Respektovat zákon však rovněž znamená jej neobcházet. V mnoha našich občanech, jejich politické přestavitele nevyjímaje, je hluboce zakořeněn názor, že obcházení zákona je nejen výrazem jejich šikovnosti a vykutálenosti, ale není navíc spojeno s žádnou právní sankcí. V jejich chápání světa jde o šikovný kousek, který jim zcela beztrestně umožní, aby nepohodlnému paragrafu navždy ukázali záda. Mám pro ně špatnou zprávu. Není tomu tak.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Na obcházení zákona pamatuje mj. i § 39 občanského zákoníku, který činí neplatným každý právní úkon, jenž obchází zákon. Darovací poplatkové smlouvy nevyjímaje. Zde je třeba zdůraznit, že zákon zde obcházení zákona postihuje sankcí absolutní neplatnosti. Nehraje zde tedy roli žádná skutečnost, zda účastníci smlouvy o této absolutní neplatnosti věděli, či nikoliv.
Konečné slovo o tom, že darovací smlouva na regulační poplatky je „in fraudem legis“ (výraz z latiny označující obcházení zákona - pozn. red.), by bezpochyby patřilo soudu, který by o návrhu na vyslovení její neplatnosti rozhodoval. Pokud by se tak v blízké či daleké budoucnosti skutečně stalo, v žádném případě bych nechtěl být v kůži šlechetných dárců ani šťastných obdarovaných. Takovýto výrok soudu by totiž měl silně precedenční charakter. V případě, že by soud potvrdil správnost úvahy o absolutní neplatnosti darovacích smluv byť i v jediném případě, otevřel by tím dveře pro soudní vymáhání již zaplacených poplatkových „darů“ z titulu bezdůvodného obohacení. Těšil jsem se proto, až si přečtu darovací smlouvu na regulační poplatky, která je pacientům velkoryse nabízena v některých krajských zdravotnických zařízeních. Hnán nedočkavostí nad očekávanou právní lahůdkou, která pokoří i prožluklý § 39 občanského zákoníku, jsem pátral na webových stránkách krajů i příslušných nemocnic, abych si kýžený dokument přečetl. Byl jsem přesvědčen, že noví vládcové krajů se rádi svojí právní erudicí pochlubí. Příliš jsem neuspěl.
Mnohým zhořkne úsměv Někde zcela chybí jakákoliv zmínka o obsahu tohoto právního instrumentu, ačkoliv místně zvolený systém úhrady smluvní závazek předpokládá. Pacient se tedy může seznámit s darovací smlouvou až v ordinaci a hned na místě ji podepsat. Budiž, možná jsme skutečně národem přirozených právních znalců, kteří i přes mysl zahalenou závojem vysoké horečky či pronikavou bolestí zlomené nohy jsou schopni udělat přímo v ordinaci bezvadný právní úkon, s jehož případnou neplatností jsou pro ně spojeny významné sankce.
Jinde jsem objevil pouze návrh darovací smlouvy, který podléhá následnému přijetí ze strany dárce. Až po hromadném přijetí těchto návrhů dárcem je darovací smlouva platně uzavřena a poplatek může být krajem zpětně „darován“ příslušné nemocnici. Kdy (a zda skutečně) se tak stane, však již pacient zřejmě neovlivní. Odchází tak sice z nemocnice s vítězným úsměvem na rtech nad ušetřeným penízem, ale nevědomky v roli potenciálního dlužníka, jehož povinností je uhradit též úrok z prodlení. Pokud tedy darovací smlouva tento zákonný úrok neřeší, měla by nemocnice mít zákonnou povinnost toto, v celém souhrnu pacientů nezanedbatelné, příslušenství vymáhat.
Budiž, říkám si, třeba nebude. Filantropie vždy vyžadovala oběti, včetně případného trestního stíhání za porušování povinností při správě cizího majetku. Anebo bude, a mnoha obdarovaným za nějaký čas úsměv velmi zhořkne.
Džungle na úrodné půdě slibu Věc je právně zapeklitá. Jak se ukázalo, výše uvedený problém není jediný. V jednom kraji z darovací smlouvy zcela vypadl i nezbytný souhlas zdravotnického zařízení s tím, že bude jménem obdarovaného darovaný poplatek přijímat. V řeči lidové se o tomto hovoří jako o účtu bez hostinského. V kraji druhém řeší poplatky veřejným příslibem splnit „bezplatně“ závazek občana. O tom, zda toto „bezplatné“ splnění závazku bude spočívat ve hře paní hejtmanky na foukací harmoniku či jiným nepeněžním plněním, již příslib mlčí.
Přestal jsem pátrat dál, znaven hustotou právní džungle, jež vyrostla na úrodné půdě slibu všechno, všem, hned a zadarmo. Poplatky raději zaplatím. Nejen z principu, ale i pro jistotu. Co kdyby krajská vrchnost, nedej Bože, považovala tento článek za drzý a neuctivý, ba i dobré mravy hrubě porušující a domáhala se vrácení daru, jak jí to umožňuje § 630 občanského zákoníku?
Co dodat závěrem? Jak říkávaly naše babičky, z „exkrementu“ bič neupleteš. Chce se mi dodat, že darovací smlouvou zákon neobejdeš. Pacient v krajských ordinacích (zatím) přežil, právo však nikoliv.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
