Potřebujeme vědět, že Darwin si nechal narůst svůj ikonický plnovous až dva roky po vydání pojednání O původu druhů, aby zakryl nepříjemný ekzém? Je důležité si přečíst, že většinu plavby na Beaglu strávil soužen mořskou nemocí? Je nutné si připomínat jeho manželství se sestřenicí Emmou? Nebo bychom se radši měli soustředit na to, že Darwin nebyl vynálezcem myšlenky evoluce, ale pouze jednoho možného principu jejího fungování, a že se slovo evoluce dokonce v té slavné knize ani jednou nevyskytuje? Nebo že vydal monumentální pojednání o korýších a jeho poslední kniha byla o žížalách? A že archiv jeho korespondence obsahuje přes 15 000 položek? Potřebujeme se ptát, v čem se Darwin mýlil a v čem je jeho myšlení aktuální?
Kdybychom snad na okamžik zapomněli, že letos je dvojí darwinovské výročí, stačí si namátkou otevřít katalogy vydavatelů literatury faktu, a lavina časových publikací nám paměť okamžitě oživí. Darwinova doba byla plná pozoruhodných osobností od Alexandra von Humboldta až po spoluvynálezce přirozeného výběru jako principu evoluce Alfreda Russela Wallaceho. Proč tedy věnovat tolik času právě Darwinovi?
Darwin jako předmět literárního snažení není nic nového, podle knihovny amerického Kongresu vyšlo jen anglicky od roku 1989 na darwinovské téma 287 knih. Za rok 2009 už je jich k dispozici 32, tedy dvojnásobek ročního průměru. Tato čísla zarazí ještě víc, uvědomíme-li si, že za celých prvních sto let od Darwinovy smrti o něm vyšlo přibližně stejně knih jako za posledních dvacet let. Proč je Darwin tak palčivým tématem v naší době, pro niž jsou mnohé jeho objevy samozřejmostí? A je tento rok dvoustého výročí Darwinova narození a stopadesátého výročí vydání Opůvodu druhů dobrou nebo špatnou příležitostí pro kladení podobných otázek?
Zvídavý a nudný Mnoho nových publikací obsahuje jen převyprávění životopisných detailů propletených s vysvětlením evoluční teorie. Z nich je snad nejpozoruhodnější Darwinův život v básních od Ruth Padelové, Darwinovy praprapravnučky, od níž se mj. dozvíme o jeho ekzému. Ne snad, že by byly její básně příšerné, ale postrádají onu nezbytnost a touhu po zpěvu o nových dobách, jaké jsme nacházeli například v poetismu 20. let. Básně po stranách doprovázejí viněty z Darwinovy biografie, ale do jaké míry jim může porozumět člověk, který toho už o něm dost neví, je otázka.
Druhý typ publikací jsou opakované výpisy všech těch podivuhodných výsledků evoluce, jejichž stvoření bychom bez Darwinova přirozeného výběru dnes mylně připisovali nějakému božskému principu. Z této kategorie snad stojí za zmínku DVD světoznámého britského moderátora pořadů o přírodě Davida Attenborougha, který už od padesátých let představuje divákům BBC divy přirozeného světa. Jeho nedávno odvysílaný pořad Darwin a strom života kombinuje retrospektivu kariéry velkého žurnalisty s okamžiky ze života a myšlenek velkého biologa a s ilustrativními klipy přírodních jevů z celého světa. Attenborough se nás zde typicky udýchaným stylem snaží přesvědčit, že víra v teorii evoluce nás přivede blíže k přírodě, a jeho pořad tak vyznívá spíše jako reklama ekologického hnutí než vysvětlení Darwinovy důležitosti. Místy to pak vypadá, že argumentem pro teorii evoluce je v jeho podání krása přírody spíš než nudná biologická fakta.
Ve světových knihkupectvích však nalezneme i příspěvky, které se opravdu snaží říci o Darwinovi něco nového, nebo nám alespoň připomenout skutečnosti, které se v proudech obdivu snadno ztratí. To si vytyčil význačný britský genetik a popularizátor biologie Steve Jones, který před několika lety v knize Skoro jako velryba převyprávěl O původu druhů a doplnil je novými poznatky. Letos se nám snaží publikací Darwinův ostrov: Galapágy v zahradě Anglie připomenout, že většina toho, co o Darwinovi koluje ve školských učebnicích, jsou nepřípustná zjednodušení.
Darwin, který se v mládí proslavil cestou na lodi Beagle, strávil většinu svého života v Anglii, kde jeho pozorování a pokusy přispěly k formování teorie přirozeného výběru stejnou měrou jako galapážské želvy. Svou nejznámější knihu ostatně dokončil až dvacet let po návratu Beaglu a mezitím publikoval řadu významných knih. Okamžitý úspěch O původu druhů a seriózní pozornost, kterou mu v době vydání věnoval viktoriánský svět, lze přisoudit právě Darwinově reputaci. Podle Jonese je přitom nutné mít na paměti celé Darwinovo dílo od geologických pojednání či studia masožravých rostlin přes původ člověka a povahu emocí až po korýše a žížaly.
Přestože se Darwin s rodinou při každé příležitosti uchyloval z hlučného industriálního Londýna do klidu svého kentského statku Down House, ani v nejmenším se neodřízl od intelektuálního světa své doby. V neustálém spojení s ním ho udržovalo jak členství v učených společnostech, tak neuvěřitelně plodná korespondence s učenci ze všech kontinentů. Sběratelé, experimentátoři a „vědci“ ho stále informovali o svých nálezech, a doplňovali tak data, která sám nasbíral na svém panství plném polí, zahrad a skleníků. Jeho pozornosti neuniklo nic. Srovnával výraz emocí svých dětí s lidoopy a rozesílal dotazníky známým, aby mu posílali další data.
Jones vidí Darwina jako zakladatele řady biologických disciplín a snaží se ukázat, jak Darwin ke svým objevům dospěl s pomocí informací z mnoha zdrojů. Darwin z jeho pojednání vychází jako zvídavý učenec, ale jinak osobnost poměrně nudná. Skutečnými dobrodruhy jsou dnes, zdá se, spíše jeho životopisci, kteří se stále vydávají do biografické pustiny, z níž pomalu mizí poslední zbytky dosud nepopsaného života.
Mnohem zajímavější byly osudy mnoha badatelů, které převyprávěl Sean Carroll v knize Pozoruhodná stvoření: Epická dobrodružství z pátrání po původu druhů. Carroll popisuje osudy mnoha objevitelů z dob dlouho před Darwinem i dlouho po něm. Začíná Němcem Alexandrem von Humboldtem, který se proslavil sběratelskými cestami, a končí nedávným projektem sbírání genetického materiálu lidí z celého světa. Přestože Darwin sám hraje v této knize jen vedlejší roli, jeho vliv prolíná každou stránku a informace v této knize budou pro většinu čtenářů vskutku nové.
Jedním z důsledků darwinovského pojetí přirozeného světa je nový pohled na člověka jako na přírodní bytost, která je jen jednou z mnoha větví vývojové stromu. To neznamená jen příbuznost s gorilami, ale také rovnost mezi různými rasami. Jednota lidstva však nutně z teorie přirozeného výběru nevyplývá. Otázku, zda lidské rasy představují druhy, poddruhy, odrůdy nebo něco jiného, je nutno zodpovědět odděleně.
Darwin sám se jednoznačně přiklonil k jednotě lidských typů v knize O původu člověka, ale jak ukázali Adrian Desmond a James Moore v publikaci Darwinova svatá kauza, jeho přesvědčení o morálním světě má mnohem hlubší kořeny. Čteme-li Darwinovo dílo dnes, můžou nás často zarazit náhodné výrazy xenofobie, typické pro jeho dobu, ale mnohem důležitější je vyznění celého Darwinova díla o člověku, které se jednoznačně staví proti otroctví a za rasovou rovnoprávnost. Jak důležité byly tyto otázky pro Darwina samého, ilustrují Desmond a Moore na řadě příkladů nejen z Darwinových ostražitě redigovaných publikací, ale také z jeho deníků a korespondence.
Podklad pro tezi, že lidská rovnoprávnost byla součástí Darwinova plánu, a ne náhodným výsledkem vědeckého pozorování, autoři hledají už v době Darwinových studií na univerzitách v Edinburghu a Cambridgi, kde studoval nejdříve medicínu a pak teologii. Byla to doba urputných diskusí o otroctví, které bylo nakonec v Británii zakázáno v roce 1834, ale také o nových vědách o člověku, jako byla například frenologie. Darwinova rodina se jednoznačně účastnila kampaně proti otroctví, ale Charlese v jeho humanistickém přesvědčení ještě utvrdila cesta kolem světa, kde se setkal se skutečnými následky zotročení celé lidské rasy.
Desmond a Moore ukazují, že o Darwinově soukromém přesvědčení není pochyb, avšak do vlastního díla své myšlenky vtěloval mnohem ostražitěji. Například slavné pojednání O původu druhů se o člověku téměř nezmiňuje. Trvalo mu dvanáct let, než vydal O původu člověka, jehož první vydání bylo okamžitě rozprodáno a čteno, jak ukazují dobové reakce, v politickém kontextu své doby. A zde je možné vidět hlavní přínos Darwinovy svaté kauzy. Připomíná nám, že Darwin si byl vědom politického kontextu a dopadu svého díla, i to, že jeho doba, která se s jeho dílem musela vypořádat, nebyla zdaleka tak tendenční, jak si často myslíme. Otázku, proč je pro nás dnes tak důležité zařadit Darwina mezi nám sympatické humanisty, si už však neklade.
Poznání, nebo utvrzování?
Nakonec stojí za to se pozastavit nad knihou Richarda Holmese Věk divů: Jak generace romantiků objevila krásu a děs vědy. Holmes v ní sice věnuje více prostoru Erasmu Darwinovi než jeho slavnému vnukovi, ale v jeho podání se přelom 18. a 19. století jeví jako doba, která položila základy reputace vědeckého pohledu na svět. V roce Darwinova narození se nejen vědci, ale i básníci či malíři zabývali chemií a elektřinou jako principy fungování života či Herschelovým modelem vesmíru jako vyvíjejícího se organismu. Mnozí z nich jsou dnes neprávem zapomenuti, ale bez jejich vlivu by Darwinova práce nejen nebyla možná, ale asi by ani nedávala smysl.
Steve Jones, Adrian Desmond a James Moore, Richard Holmes, Sean Carroll a další vykreslují Charlese Darwina, jeho dobu a vliv na dobu naši do posledního detailu. Co si však návštěvník z této literární galerie odnese? Spatří Darwina jako důležitého myslitele, ale jinak víceméně nezajímavou osobnost a jeho dobu jako čas plný seriózních debat o povaze světa a úloze člověka v něm. Bezprostřední úspěch díla O původu druhů a celosvětová sláva jeho autora byly možné jen proto, že na ně lidstvo bylo připraveno. Polovina 19. století nebyla dobou temna a zpátečnického pomatení, do něhož Darwin vnesl světlo pravdy a vědeckého pokroku. Byla to doba, která stejně jako ta naše hledala vlastní odpovědi na otázky svého času, shovívavě se usmívala nad tím, co jí předcházelo, a nestarala se o to, že se na ni jednou po sto padesáti letech upne pozornost lidstva přesvědčeného, že jeho odpovědi jsou ty správné a jen jeho způsob kladení otázek hodný zamyšlení.
Ale stačí jen málo odstoupit a vidíme mudrce s plnovousem, věštce budoucích pravd, proroka, který rozrazil vody nevědění a vyvedl své lidi na cestu za poznáním zaslíbeným. Stačí jen jeden krok odstupu, a z detailních, historicky i biologicky poctivých prací, snažících se ukázat Darwina tak, jak byl, se stane hagiografická mozaika. Celý tento rok Darwinových oslav spočívá na paradoxu. Kdyby věda a vědecké poznání skutečně fungovaly tak, jak se nám snaží namluvit, krok za krokem směřujíce k odhalení zatajených pravd bez ohledu na osobní předsudky, byl by dnes Darwin jen jedním z mnoha autorů knih, které přispěly svou drobnou troškou do mlýna poznání a jeho anachronistický portrét by nevisel vedle stejně časově nepřesné podobizny Einsteinovy. Kdyby opravdu záleželo jen na poznání, nikdo kromě historiků vědy by dnes nevěděl, jak Darwin vypadal, a jeho jméno by bylo známé jen pár odborníkům na evoluční teorii. Co když se oslavami dvojího darwinovského výročí jen snažíme upevnit prestiž vědy coby převládajícího světonázoru? Co když tím jen pokračujeme v procesu, kterým si jen dále vytváříme sami sebe k obrazu svému? A neměli bychom se bát, že skutečné poznání nám mezitím neustále proklouzává mezi prsty?
***
Remarkable Creatures
Sean B. Carroll Houghton Mifflin Harcourt, Boston 2009. 342 strany. Darwin’s Sacred Cause Adrian Desmond, James Moore Houghton Mifflin Harcourt, Boston, 2009. 448 stran. The Age of Wonder Richard Holmes Pantheon Books, New York 2009.
576 stran.
Darwin’s Island Steve Jones Little Brown, London 2009. 320 stran. Darwin: A Life in Poems Ruth Padel Alfred A. Knopf, New York 2009. 160 stran.
Kdyby opravdu záleželo jen na poznání, nikdo kromě historiků vědy by dnes nevěděl, jak Darwin vypadal, a jeho jméno by bylo známé jen pár odborníkům
O autorovi| Dominik Lukeš lingvista
