Čtvrtek 28. října 2021, Den vzniku samostatného československého státu
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Dát divadlu, co jeho jest

Česko

Spílání publiku je jedna z nejproslulejších her moderního divadla. A také jedna z nejpřeceňovanějších, nutno dodat jedním dechem. Rakouský dramatik Peter Handke rozředil do rozměrů celovečerní hry nápad, který by se hodil spíš na kratší jednoaktovku: čtveřice „mluvčích“ dlouze vysvětluje divákům, že nesledují žádné divadlo, že se před nimi neodvíjí žádný příběh, že nevzniká iluze a že předměty na scéně představují pouze samy sebe a nic nesymbolizují.

Herci zkrátka systematicky popírají to, co dělá tradičně chápané divadlo divadlem. A na závěr divákům několik minut spílají, spíš hravě než agresivně či nepřátelsky. Z teoretického hlediska je takovéto divadlo-nedivadlo docela zajímavý případ, to ale nic nemění na tom, že poslech nekonečných, dost mechanicky rozvíjených sentencí slibuje zážitek vhodný pro kulturní masochisty. Nebo těžké snoby.

Pokud je v Praze nějaké snobské divadlo, je to Komedie; nová inscenace Spílání publiku 2010 však naštěstí dokazuje, že si skupina kolem šéfrežiséra Dušana Pařízka zachovává zdravé divadelnické instinkty. K proslulému antidivadelnímu manifestu a pozdnímu ozvuku zklasičtělého „provokování měšťáka“ totiž přistupuje způsobem, který staví na hlavu téměř vše, oč Handke ve své hře usiluje. Vzniká paradox, o který si tenhle text vyloženě říká: přestože účinkující opakují autorovy věty typu „Tady se divadlu nedává, co jeho jest“, dávají divadlu, co jeho jest, seč jim síly stačí.

Sebeironicky, spiklenecky, samožerně...

Martin Finger, Martin Pechlát, Gabriela Míčová a Stanislav Majer nepředvádějí nezúčastněné mluvčí, ale vytvářejí živé, téměř kabaretně pojaté divadelní postavy. S teoretizujícími větami si neuctivě pohrávají, přidávají vlastní repliky a odbočky, ironizují, rozehrávají vzájemné vztahy (třeba napětí mezi vtipkujícím komikem a prožívající herečkou), vyčítají si chyby a přeřeky, parodují sami sebe i režiséra. Objeví se i tak přímočaré žertíky, jako je házení (opravdového) hrachu na zeď.

Navzdory vznešeným slovům o otevřeném společenském diskurzu či kontaktu s realitou, která najdeme v divadelním programu, z jeviště čiší především snaha nedopustit, aby se publikum třeba jen chvíli nudilo (což rozhodně není míněno jako výtka). Celá čtveřice přitom prokazuje, že s nadhledem zvládá širokou škálu komediálního herectví, od jemné ironie až po příslovečné spuštěné kalhoty, a diváci se smějí i v těch inscenačně nejrazantnějších momentech: třeba když se Stanislav Majer svlékne, polije červenou barvou a coby kovaný alternativec pořvává vulgární nadávky na adresu svých „damáckých“ kolegů. Provokativní či urážlivé není ani závěrečné spílání publiku. Spíš zdlouhavé - nepomůže ani to, že si herci skoro vyřvou hlasivky. Všudypřítomným spodním proudem komediálního Spílání jsou interní odkazy, které vytvářejí kuriózní odraz zdejšího mnohaletého divadelního usilování.

Účinkující vytrvale připomínají zdejší inscenace, zavedená klišé („Komedie-Německo-minimalismus“) a často odkazují sami na sebe („Kolikrát jsem tu já hrála svlečená...,“ poznamená kupříkladu Gabriela Míčová). V jednu chvíli se všichni vynoří ze zákulisí s vizáží a la Pařízek, včetně pletené čepice a charakteristických brýlí, posadí se na kraj jeviště, vážně pohovoří o čemsi významném a skončí skandovaným prozpěvováním „Dušan, Dušan“. Působí to dílem sebeironicky, dílem spiklenecky i trochu samožerně - jako by se v Komedii chtěli vydat po stopách Vladimíra Morávka, který je v disciplíně „vzývání sebe sama“ českou jedničkou.

Bylo by nespravedlivé podsouvat inscenátorům, že se snaží pouze za každou cenu vtipkovat a přitom pomrkávat do publika. Spílání publiku 2010 je nejspíš vážně míněným pokusem ujasnit si vlastní umělecké postoje a zároveň vyvést publikum z míry. Jenom je to zasuté pod tolika vrstvami legrácek, citací a slovního balastu, že se dá velmi obtížně rozeznat zřetelnější smysl. Otázkou samozřejmě zůstává, zda něco takového bylo na základě Handkeho textu vůbec myslitelné.

Nejspíš není náhodou, že jedinou opravdu naléhavou a znejišťující pasáží večera je inscenační dovětek, který coby výtvor čistě autorský nemá s původním Spíláním vůbec nic společného. Vlastně to je jakási obludná děkovačka: čerstvě vyspílané publikum spokojeně aplauduje, režisér i herci přijímají své květiny a přitom pokračují v parodii teatrální afektovanosti, objeví se dokonce i „premiérová“ basa piv a klobásy. Jenže taky motorová pila, sekera a palice, s jejichž pomocí začnou účinkující ničit scénu - jakoby mimochodem a bez velkých emocí. Přesněji řečeno dřevěnou krychli, která tvořila hlavní hrací prostor. A zatímco pánové metodicky přerážejí jednu laťku za druhou, Gabriela Míčová vyzývá ochabující diváky k dalšímu potlesku. Vše se záhy překlopí do polohy absurdní, směšné nepřípadnosti a trapnosti.

Zcela upřímně: jak se tohle destruktivní finále vztahovalo k předcházejícímu dění, mi není tak docela jasné, zneklidňující intenzitu mu však nelze upřít.

Peter Handke:

Spílání publiku 2010

Překlad: Jitka Bodláková

Režie: Dušan D. Pařízek

Divadlo Komedie, premiéra 10. 9.

O autorovi| VLADIMÍR MIKULKA, Autor je redaktor Divadelních novin

Autor:

Otužování podle Wima Hofa je nebezpečné. Hrozí zástava, říká kardiolog Táborský

Premium Otužování je nejlepší prevence proti těžkému průběhu nemoci covid-19. Lidé mají větší šanci, že neskončí v nemocnici,...

Dětem, kterým pomáháte moc, mozek nepracuje správně, říká speciální pedagožka

Premium „Kdybychom k dětem v batolecím a předškolním věku přistupovali v některých oblastech víc ,postaru‘, měli bychom méně...

Váš syn bude žít jen pár týdnů. Zpověď matky zesnulého hokejisty Buchtely

Premium Přežít své dítě. Pro každého rodiče ta nejhorší představa. Teprve dvacetiletý hokejista Ondřej Buchtela zemřel loni v...