WASHINGTON Mírně se naklání a snaží se cosi vyčíst z hustě popsané žulové zdi, na níž se odráží jeho silueta. Jako by při marném hledáni v moři jmen ztrácel trpělivost. Najednou se výraz jeho ostře řezané tváře změní. Tvrdé rysy změknou, brada poklesne a začne se třást.
Mike Cornwell, který bojoval v 60. letech ve Vietnamu, podlehl síle okamžiku. Je dojatý, neschopen slova. Na zdi washingtonského památníku, která je zasvěcena památce americkým vojákům padlým během vietnamské války, našel jména svých spolubojovníků.
Veteráni si před několika dny připomněli 25. výročí vybudování památníku.
Ve vzpomínkách na konflikt, jehož cílem bylo zastavit rozpínavost komunismu v Asii, se ale neodráží jen minulost. Pocity hořkosti v některých z nich přetrvávají dodnes. Někteří stále bojují s tím, aby zapadli do společnosti a žili běžný život, v mnoha případech dokonce končí na ulici. Často je přitom na vině právě válka a s ní spojená psychická traumata. „Někteří moji kamarádi žijí ve stresu, nedokáží se koncentrovat. Znám i vojáky, kteří trpí paranoidními představami. Za to všechno může válka,“ tvrdí Cornwell.
Nespavost a agresivita
Podle studie vládního Oddělení pro záležitosti veteránů (VA) trpí mentální poruchou 45 procent ze zhruba 200 tisíc veteránů, kteří skončili na ulici. Nejčastěji se u nich objevuje tzv. posttraumatický syndrom rozpadu osobnosti, který vyvolává nějaká životu nebezpečná zkušenost. Symptomů je celá řada - od problémů s usínáním, přes neschopnost logického myšlení a uzavřenost až po emocionální vyhaslost. Najít a udržet si práci je v tomto stavu více než obtížné. Mike Cornwell připouští, že i on některé z výše uvedených symptomů prožil. „První léta po návratu domů jsem byl podrážděný a agresivní. Se spánkem to také nebylo nejlepší,“ vypočítává. Na rozdíl od některých veteránů ale existenční problémy nemá.
Co se před válkou naučíš...
Ještě před válkou se vyučil tesařem, takže měl to štěstí, že se mohl vrátit k řemeslu a dnes slušně vydělává - s přesčasy kolem 60 000 dolarů ročně. Pracuje totiž v jednom z nejbohatších států Ameriky - ve Virginii. Staví tu domy uprostřed klidných lesů, které jsou pro zdejší oblast charakteristické. Vlhkost, která tu panuje v létě, mu ale občas připomene vietnamskou džungli. A pak se vracejí vzpomínky... „Jednou jsem to dostal do nohy a nemohl se hnout. Nad mojí hlavou duněly granáty, až jsem málem přišel o sluch. To byl pro mě asi nejhorší moment války,“ vzpomíná. „Nedivím se, že řada kluků to prostě v normálním životě potom nezvládla.“ Jedním z těch, kteří se v běžném životě nemohou uchytit, je Sydney Raymond, který se před časem vrátil z jiného konfliktu -z Iráku. Tento mladý muž pochází z Montany, kde na rozdíl právě třeba od Virginie není dostatek pracovních míst. Sydney se před příchodem do armády nestačil žádnému řemeslu vyučit. Zabředl navíc do alkoholu a drog. „Těžko se mi o tom mluví. Když ale vidíte, jak vaše kamarády trhaj bomby na kusy, tak z toho začnete šílet,“ říká Sydney pomalu. VA a řada nezávislých organizací, které se snaží veteránům poskytovat péči, varuje před davy vojáků, kteří se z Iráku vrátí do USA a nebudou schopni sehnat práci ani bydlení. „Po celé zemi vidíme první případy bojovníků, kteří z války rovnou putují do center pro bezdomovce. Brzy budeme čelit opravdové tsunami,“ varoval pro list The New York Times Phil Lendis, předseda organizace s názvem Veterans Village of San Diego. Dalším problémem řady veteránů je neschopnost platit si zdravotní pojištění. V případě úrazu či vážné nemoci tak nad nimi visí hrozba zadlužení. Podle časopisu American Journal of Public Health bylo v roce 2004 bez pojištění na 1,8 milionu veteránů. Někteří veteráni se tak ocitají v začarovaném kruhu. Nemají peníze na pojištění, ale na druhé straně vydělávají dost na to, aby neměli nárok na kompenzace od VA. Jejich roční příjem jednoduše není pod zákonem stanoveným minimem. Odškodnění se pohybuje od 112 až k 2400 dolarů za měsíc s ohledem na závažnost postižení. Ani v případě uznání žádosti o kompenzaci ale nemají vyhráno. Jsou často umístěni na čekací list a peníze mohou nejdříve dostat za půl roku. Není se co divit, všech veteránů je dnes v USA přes 25 milionů. „Měli bychom dostat víc, vždyť jsme dávali v sázku svůj život, co je víc?“ zlobí se Sydney Raymond.
***
„Jednou jsem to dostal do nohy a nemohl se hnout.“
O autorovi| Eduard Freisler, dopisovatel LN v USA
