Vdílech současné české literatury lze najít pasáže, kde pražské jaro nahlížejí děti, jimiž tehdy dnešní prozaici byli.
Dědek blázní...
Jáchym Topol (1962) se k tomuto historickému okamžiku vrátil v posledních dvou románech Noční práce (2001) a Kloktat dehet (2005). Hned v úvodu knihy Noční práce se mladý hrdina ocitá při tom: „Stál s tatínkem u okna v jednom z nejvyšších pater. Tohle si pamatuj. Tohle je historický okamžik, to, co vidíš, je skartace. Ondra koukal z okna. Na dvoře Patentového úřadu hořel oheň.“
V Báječných létech pod psa (1992) Michala Viewegha (1962) Kvidova babička mírní dědečkův pesimismus: „ ,Dědek blázní... Natáčej tu válečnej film a dědek si hned myslí, že je válka!‘ “ To Kvida zmate: „ ,Podívej!‘ zvolal Kvido náhle: Od Karlova náměstí přijížděly dva zelenohnědé kolové transportéry; v poměru k zaparkovaným automobilům se zdály chlapci hrozivě veliké. Dědeček zůstal trochu strnule sedět, avšak Kvido, který odjakživa považoval divadelní a filmové herce za své dobré přátele, vyskočil a vesele na ně mával.“
Válka ještě není
Kvido není jediný, kdo sovětským tankům mává. Podobnou vzpomínku má i hlavní hrdina novely O rodičích a dětech (2002) Emila Hakla (1958): „...děda jim hrozil pěstí a já jim tajně, aby to neviděl, mával... Já byl rád, že děda hrozí, to bylo aspoň něco, jenže mně se ty tanky zároveň líbily, a tak mi z toho samo vyšlo, že jsem jim radši mával... Děda nakonec sebral z chodníku voblázek a tak ňák demonstračně, aby všichni viděli, hodil šutrák na jeden ten tank.“
Dětský pohled přináší také kniha Dlouhá kakaová řasa (1999) Jaroslava Formánka (1960): „Jeden tank zastavil uprostřed křižovatky a mířil nám přímo na barák. Cedule ,Ať žije 1. máj a naše Ústředí!‘ ležela rozmlácená vedle... Babička stále hned za mnou. Pořád brečela a hladila mě po hlavě. Myslím si, že zatím nejvíc, co ji znám. Tvrdila, že právě začala válka. Řekl jsem jí, že válka ještě není, protože lidé mávají rukama a stojí na chodníku. (Ve škole jsme se učili, že za války jsou lidé buď v ilegalitě, anebo mrtví.)“
Takže ti, kteří zažili válku, hrozili a čekali válku další, mladší byli potěšeni pohledem na tanky.
Dědek blázní...
Jáchym Topol (1962) se k tomuto historickému okamžiku vrátil v posledních dvou románech Noční práce (2001) a Kloktat dehet (2005). Hned v úvodu knihy Noční práce se mladý hrdina ocitá při tom: „Stál s tatínkem u okna v jednom z nejvyšších pater. Tohle si pamatuj. Tohle je historický okamžik, to, co vidíš, je skartace. Ondra koukal z okna. Na dvoře Patentového úřadu hořel oheň.“
V Báječných létech pod psa (1992) Michala Viewegha (1962) Kvidova babička mírní dědečkův pesimismus: „ ,Dědek blázní... Natáčej tu válečnej film a dědek si hned myslí, že je válka!‘ “ To Kvida zmate: „ ,Podívej!‘ zvolal Kvido náhle: Od Karlova náměstí přijížděly dva zelenohnědé kolové transportéry; v poměru k zaparkovaným automobilům se zdály chlapci hrozivě veliké. Dědeček zůstal trochu strnule sedět, avšak Kvido, který odjakživa považoval divadelní a filmové herce za své dobré přátele, vyskočil a vesele na ně mával.“
Válka ještě není
Kvido není jediný, kdo sovětským tankům mává. Podobnou vzpomínku má i hlavní hrdina novely O rodičích a dětech (2002) Emila Hakla (1958): „...děda jim hrozil pěstí a já jim tajně, aby to neviděl, mával... Já byl rád, že děda hrozí, to bylo aspoň něco, jenže mně se ty tanky zároveň líbily, a tak mi z toho samo vyšlo, že jsem jim radši mával... Děda nakonec sebral z chodníku voblázek a tak ňák demonstračně, aby všichni viděli, hodil šutrák na jeden ten tank.“
Dětský pohled přináší také kniha Dlouhá kakaová řasa (1999) Jaroslava Formánka (1960): „Jeden tank zastavil uprostřed křižovatky a mířil nám přímo na barák. Cedule ,Ať žije 1. máj a naše Ústředí!‘ ležela rozmlácená vedle... Babička stále hned za mnou. Pořád brečela a hladila mě po hlavě. Myslím si, že zatím nejvíc, co ji znám. Tvrdila, že právě začala válka. Řekl jsem jí, že válka ještě není, protože lidé mávají rukama a stojí na chodníku. (Ve škole jsme se učili, že za války jsou lidé buď v ilegalitě, anebo mrtví.)“
Takže ti, kteří zažili válku, hrozili a čekali válku další, mladší byli potěšeni pohledem na tanky.
