On sám se vyučil nábytkářem v tehdejším národním podniku Interiér Bystřice, který podle jeho slov patřil mezi nejlepší české nábytkářské firmy své doby. Další vzdělávací institucí se Korbelovi stala střední umělecko-průmyslová škola v Praze na Žižkově. Připravoval se, že půjde na vysokou do Zvolena, ale láska rozhodla jinak: založil rodinu, začal v rodných Říčanech stavět dům a nastoupil zde i do místní nábytkářské firmy Interiér Říčany.
V roce 1987 pak Ladislav Korbel využil „perestrojky“ a založil v Říčanech svou vlastní firmu. „Tenkrát to ještě musel povolovat národní výbor a nedalo se na tom nic vydělat. V tomhle směru to bylo trochu podobné letošnímu roku,“ usmívá se.
Kuchyně byly první sortiment, do kterého se ve vlastní firmě pustil. „V té době tu byly jen sektorové kuchyně, jinak nic, proto jsem se pro ně rozhodl. V roce 1990 jsem pak poprvé vystavoval na mezinárodní výstavě, kterou v Praze zorganizovala pražská pobočka Brněnských veletrhů,“ říká Korbel. Po roce 1989 začaly do nového regionu přicházet firmy jako AEG, Elektrolux a další. Korbel měl výhodu, že se s některými z nich poznal na výstavách, a začal s nimi obchodovat. „S německou firmou Miele jsme měli podepsanou smlouvu jako úplně první,“ říká. „Pan Abraham, který stále ještě působí v Brně jako šéf českého zastoupení Miele, mě znal a měl kontakt na zástupce německé strany, který pak přijel na jednání. Pozval jsem ho do našeho rodinného domu a asi po čtyřech hodinách se zeptal, zda bych mu ukázal dílnu. Tu jsme tehdy měli ještě v garáži pod domem. Prohlédl si ji a lámanou češtinou řekl: ,Pane Korbel, my to děláme sto let a já věřím, že to umíte.‘ Do tří měsíců od podpisu smlouvy jsem pro Miele uzavřel první zakázky za 1,5 milionu korun.“ Jako jeden z prvních českých podnikatelů se Korbel podíval také do německých továren Miele a pilně navštěvovat začal i zahraniční výstavy. Kolín, Miláno, Paříž - tam všude se objevovaly trendy, které chtěl Korbel uplatnit.
Následovalo takřka biblických sedm tučných let, kdy firma neměla díky orientaci na dříve nedostatkové kuchyně nouzi o zakázky a zaměstnávala až pětadvacet truhlářů. Pak ale začalo podle manažera „to pravé podnikání“. „Trh se nasytil, musel jste se daleko víc namáhat, abyste zakázku získal. Také spolehliví truhláři, které začátkem 90. let ještě nebylo tak těžké sehnat, se postupně osamostatňovali a stavěli na vlastní nohy. To je asi přirozený života běh.“
Projekty dnes majitel firmy připravuje už spolu se svým synem Ladislavem, který studuje čtvrtým rokem nábytkářský design v Brně a pro otcovu firmu kreslí návrhy včetně technické přípravy. Firma dále zaměstnává čtyři truhláře a dva montážníky, s dalšími spolupracuje externě. „Platí, že se žádné zakázky nezříkáme, nevyplácí se to,“ říká Korbel. „Když vím, že ji opravdu nestíhám, doporučím zákazníkovi, kam se má obrátit. Je to lepší než ho jen odmítnout. U sjednávání zakázek jsem radši sám, protože klienti umí klást spoustu dotazů, a když je okamžitě nezodpovím, obrátí se jinam. Řada výrobců prohrává zakázky na tom, že je sjednávají lidé, kteří buď nemají rozhodovací pravomoc, nebo nemají všechny informace. Také jsem si to zažil, dnes už si raději tuto oblast hlídám.“
LADISLAV KORBEL Rodina: Ženatý, dvě děti. „Syn Ladislav studuje čtvrtým rokem design nábytku v Brně na Mendelově univerzitě a spolupracuje se mnou ve firmě. Dcera je absolventkou dvou vysokých škol a žije s přítelem už mimo rodné hnízdo. Také má zajímavé zaměstnání, pracovala pro americkou společnost a nyní přechází do společnosti, kde bude mít na starosti reklamu pro velké firmy. Manželka také podniká, je už dvanáct let obchodní zástupkyní firmy Mivokor, která dělá nábytkové kování a drátěný program.“ Auto: „renault“ Oblíbená hudba: „Můžu poslouchat všechno, ale pro oddech a relaxaci beat.“ Volný čas: „Když už trochu je, tak si dost často sednu před televizi a usnu u ní.“ Oblíbená dovolená: „Občas si s rodinou vyjedeme na kolech, v zimě na hory na lyže, v létě jezdíme za poznáním do tuzemska i do zahraničí.“
