Puklina Doris Lessingové je román na dvě teze. První je o povaze a hodnotě lidské dvoupohlavnosti. Druhá se týká povahy a hodnoty vyprávění, jehož předmětem jsou dějiny lidstva: prehistorie neméně než historie.
O povaze a hodnotě románu Co myslíme tím, když o románu řekneme, že je tezovitý? Postavy jsou jednorozměrné: namísto plnokrevných lidí chodící argumenty. Románový děj je prvoplánový, neorganický, zaonačený autorem tak, aby čtenáře přesvědčil o platnosti nějaké ideologie. Akt vyprávění není dialogem hlasů soupeřících o nadvládu, ale nerušeným monologem. Když o románu řekneme, že je tezovitý, říkáme, že je to špatný román.
Lessingové Puklina je tezovitý román a zároveň dílo, jež naši představu o románu odhaluje jako ideologicky motivovaný předsudek. Autorka dílem stvrzuje své postavení v elitním kroužku angloamerických autorů řady tezovitých románů (Margaret Atwoodová, V. S. Naipaul, J. M. Coetzee, Cormac McCarthy), jež chtějí být něčím jiným a zajímavějším než pouhý „dobrý“ či „dobře napsaný“ román. Příznakem tezovitosti děl je jejich polemický náboj. Příznakem jejich románovosti je to, že polemika má podobu souboje vyprávění spíš než argumentů. Převyprávějme si Puklinu, aby vynikla tezovitost její románovosti a románovitost jejích tezí, a to co nejadresněji. Oslovme tu přímo ony ctihodné muže, k nimž a proti nimž se Lessingová obrací svým psaním jakoby mezi řádky.
Darwinovi o původu člověka Na začátku byly nahé, vodomilné lidoopky s tukem obalenými těly, podobnými tuleňům. Mezi nohama měly puklinu, z níž se bez přispění jiného pohlaví rodily zase jen lidoopky s puklinou. Pukliny žily v jeskyních na mořském pobřeží a kromě rybolovu a plavání už toho moc nedělaly, jen se válely na vyhřátých skaliskách. Jednou za měsíc, za úplňku, když jim pukliny krvácely, se účastnily rituálu na posvátné skále s průrvou, již nazvaly Puklina. Jednou za rok se účastnily rituálu, při němž z Puklin vybraly oběť a svrhly ji do Pukliny. A tak to běželo pořád dokola po celé věky, dokud se do idyly nevlámal čas katastrofou.
Puklinám se začali rodit netvoři, kteří měli v rozkroku místo úhledné puklinky odpudivé výrůstky. Zprvu Zrůdy končily odložené na skalisku jako ostatní znetvořená nemluvňata coby potrava orlů. Ale jak jich přibývalo (a Puklin ubývalo), začaly Pukliny zkoušet, zda by jinak čilé Zrůdy přece jen nešlo k životu upotřebit. Bez úspěchu. Matky se k odpudivým kojencům neměly, pít jim dávaly jen neochotně. Zrůdy byly uřvanější než Pukliny a svou neukojitelností doháněly matky k šílenství. V jeskyních nebylo k vydržení. Nepomohlo ani uřezávání výrůstků ve snaze napomoci nedokonalé přírodě k dokonalosti. Všechno mohli ještě zachránit orli, kdyby odkládanými nepovedenci krmili mláďata, jak měli. Jenže oni je odnášeli v pařátech přes horský hřeben až do údolí k řece. A tam se z uprchlých kleštěnců a „orlích“ kojenců stali - časem, šťastnou souhrou okolností a za přispění velmi trpělivých laní - první muži: Malíci.
Freudovi o totemu a tabu Otcem byl Malíkům orel a matkou laň. S první vraždou otcovraždou či s oidipovským komplexem tahle rodinka neměla co dělat. To původ z nemateřských Puklin byl prvopočátečním traumatem, jež se Malíci snažili zatlačit do nevědomí, seč to šlo, například popěvkem: „Zabij Pukliny/ zabij, než teplé pobřeží a jeskyně chráněné před větrem i deštěm. Malíci byli ale čilejší a vynalézavější než Pukliny, a tak v boji o přežití obstáli na jedničku. Pořád mezi sebou soutěžili, kdo dál a kdo výš, stále něco nového vymýšleli: jak postavit chatrč, jak udržet při životě oheň, jak si z trávy a orlích per spíchnout zástěrku na malíka. Neznámá síla je hnala vpřed: o jejím původu v neukojitelném malíkovi nic netušili.
Ale i s Puklinami se cosi dělo. Začalo to nešťastnicí, jež se sama procházela na pobřeží od jeskyň dost vzdáleném, a o únos a znásilnění si tak vlastně řekla. Některé Pukliny byly náhle „jako nové“ - rodily se uřvané a zvědavé a samostatné. Největší obrat nastal, když přišly na to, k čemu jim mohou být malíci (a ztratily schopnost partenogeneze). Daly si jména. Naučily Malíky lidské řeči, a samy se od Malíků naučily obstarávat oheň. Pochopily, že Malíci jsou nejen synové, ale i otci. Staly se sběračkami a uklízečkami, a lov nechaly mužům.
Hlavní zvrat nastal, když si nové Pukliny zošklivily tulení povahu natolik, že se obrátily proti „starým“ Puklinám a svedly s nimi vítěznou válku. Malíci v ní hráli podružnou roli. Další „první vraždou“ spáchanou prvními muži bylo ubití zákeřné stařeny, jež na Malíky vymyslela past, ale až když bylo po boji.
Nietzscheovi o genealogii morálky Přes vzájemné obcování si Pukliny a Malíci nerozuměli. Malíci připadali Puklinám „hloupí“: v hravosti a soutěživosti neznali míru ani strach, nedokázali se do druhého vcítit ani vmyslet. Malíkům zase připadaly „hloupé“ Pukliny: pomalé, nevynalézavé, nejraději by seděly doma v jeskyni, ustrašené, ustarané a obtěžkané dětmi, věčně vyčítající. „Copak vám na nás nezáleží?“ kvílely ženy vždy, když muži zabraní do hry nechali z nepozornosti zahynout dítě.
Propast neporozumění, zející mezi oběma druhy hlouposti, mezi námi a vámi, překlenul teprve sled událostí, jež dohnaly první lidské společenství na pokraj zániku. Přírodní katastrofu následovala výprava Malíků, při níž zahynula většina malých chlapců, a po ní přišel výbuch posvátné Pukliny, do níž Malíci zkusmo hodili pár kamenů. Ženu smířila s mužem teprve jeho upřímná provinilost. Muže smířil se ženou náhlý nával něhy. Muž se stal „malým dítětem v náručí své matky, laskající a odpouštějící...“. Z nás a vás jsme se stali - na okamžik - my. Historie prehistorie V Puklině je nám turbulentní příběh zprostředkován slovy historika amatéra, římského aristokrata žijícího na venkově za vlády císaře Nerona. Tento manévr má tři stránky. Za prvé upozorňuje na zaujatost každého historika. Zde si z pramenů vybírá (a vymýšlí) muž, zemědělec-pastevec, starší manžel mladé ženy a Říman dobyvatel. Za druhé klade otázku o přechodu od ústní k psané paměti. A za třetí nás staví před problém vyprávění „evolučních“ dějů, neodehrávajících se v letech, desetiletích či staletích, ale v prehistorických érách: Puklina začíná v pliocénu a vrcholí v pleistocénu, v jakési trvalé době meziledové.
Jak zachytit „okamžik“, kdy se z tisíciletého opakování téhož s malými odchylkami „náhle“ vynoří něco nového - člověk, rodina, cit, jazyk? Jak vyprávět příběh, jehož děj se neřídí „zevnitř“ jistou logikou (ať už organicky, deterministicky či teleologicky), ale souhrou nahodilostí (přírodní pohromou, selekcí mutace, střetem kultur či tím vším a mnohým dalším najednou)? Z náhody se za spolupůsobení okolností stane „návyk“ či „zvyklost“, o jejichž výklad musí být průběžně sváděn boj, opět za spolupůsobení různých náhod.
Puklina je plná nepravděpodobností. Nechme stranou bájné orly a laně, a zmiňme jen teorii o vodomilných hominidech Elaine Morganové, jíž se Lessingová mimo jiné inspirovala, anebo představu úspěšné partenogeneze ještě u pramatek na začátku paleolitu. A přesto Puklina působí a na lidské pohlaví tu a tam vrhá překvapivě jasné světlo - aspoň z pohledu Pukliny.
***
KNIHA TÝDNE
Puklina
Doris Lessingová Přeložil Petr Pálenský. Vydalo nakladatelství Jota, Brno 2008. 224 strany. zabij/ nepřátele naše,/ zabij je všechny.“ Potlačené trauma se Malíkům muselo vrátit, a tak si je prožili ještě vícekrát, pokaždé jinak. Obětí první vraždy spáchané prvními muži nebyl jejich vlastní otec, ale hromadně znásilněná Puklina. Palackému a Jiráskovi o dívčí válce Údolí s dravou řekou na pokraji lesů plných šelem bylo životu mnohem nebezpečnější
