Prezident si včera postěžoval na asymetrii v míře pozornosti, jež je ve veřejném prostoru věnována událostem předválečným a válečným ve srovnání s poválečnými. Chtěl by slyšet daleko větší důraz na časovou posloupnost a kauzální příčinnost událostí. Zde je zjevné, že z Václava Klause mluví především politik, který na historii v daleko větší míře preferuje její „rituální“ sebepotvrzující funkci než intelektuální zproblematizování dosavadních interpretací.
Prezident jako by neprošel českými školami reálného socialismu, které téma válečných a poválečných událostí maximálně zjednodušily a celou řadu věcí zamlčovaly. Dvacetiletí po převratu lze tedy chápat jako pochopitelnou reakci na předchozí jednostrannost. Prezident by rád obrátil pozornost veřejnosti opačným směrem. To bude ve svobodné společnosti velmi obtížné, zvlášť s přihlédnutím k faktu, že nikdo relevantní ve veřejném prostoru neobhajuje nacistický režim ani jeho zločiny. Tím méně neklade na roveň události válečné s poválečnými. A s kauzalitou, kterou pan prezident tak vzývá, je problém. Ti, kteří páchali poválečná zvěrstva, nejsou totožní s oběťmi okupačního režimu a jejich oběti zase nejsou do jednoho nacističtí katani. Zpětně konstruované „kauzality“ z minulosti nám mohou sloužit především jako odstrašující příklady. Historické události si nepřipomínáme proto, abychom aktéry nálepkovali, ale abychom je vztáhli k sobě.
