Deváťáci, kteří opouštějí Základní školu na pražském Lyčkově náměstí, si odnášejí nejen vysvědčení vypovídající o jejich schopnosti učit se, ale i osvědčení, které ukazuje, jestli jsou taky schopni učit jiné.
„Vždycky jsem věděl, že nejlíp se člověk učí tím, že učí jiné,“ říká ředitel Jan Korda a poukazuje na výzkumy. Ty říkají, že z toho, co člověk slyší, si většinou zapamatuje jen deset procent, z toho, co vidí, patnáct, zároveň slyšená i viděná informace zanechává v mozku dvacet procent z celku, prodiskutovaná čtyřicet, informace, jejíž platnost si člověk vyzkouší, osmdesát, učením druhých lze ale docílit až devadesátiprocentní účinnosti.
Velmi smíšené žactvo Karlínská škola na Lyčkově náměstí nepatří mezi ty, které se definují jako škola s rozšířenou výukou jazyků nebo něčeho jiného, aby měly možnost vybírat si pokud možno nadanější žáky z motivovaných rodin. V jejím okolí jsou jak nevalné domy obývané často Romy, tak i loftové byty, jejichž cena se přibližuje dvaceti milionům. Pracovat s tak širokou škálou dětí - a taky jejich rodičů -není jednoduché. Vytěžit z toho maximum je bezesporu pozoruhodný nápad.
Není úplně původní. Dnes třiadvacetiletá Tereza, která navštěvovala soukromé pražské gymnázium Porg, vzpomíná, jak dostali v kvintě od učitelky biologie za úkol natočit pro mladší spolužáky film o buňce. Jak to udělají, nechala úplně na nich.
„Utvořili jsme čtyřčlenné týmy a já se hned pustila do psaní scénáře. Když byl hotový, naštěstí jsem vyzkoušela názornost svého výkladu na mladší sestře. Vůbec nevěděla, o čem mluvím. Bylo jasné, že na to musím úplně jinak. Hodně jsem se na tom naučila. Ale nejen já. Jeden kluk z našeho týmu byl například strašnej kuňkal. My ho ale přinutili, aby výklad k filmu četl zrovna on. Prostě se musel naučit, jak mluvit přijatelně a důrazně. A při příležitosti toho instruktážního filmečku o buňce jsme se naučili i další věci. Třeba jsme museli ovládnout příslušný software, abychom ho mohli nastříhat a napasovat na něj zvuk.“ Testy dávám nadvakrát V Základní škole na Lyčkově náměstí začíná učení učením velmi brzy. „Testy z probrané látky v matematice dávám nadvakrát,“ konstatuje ředitel Korda, který zdaleka jen neřediteluje. „První se píše v malých skupinkách, aby ti, kdo pochopili, pomohli těm, kteří mají nějaké problémy.“
Na druhém stupni se pak žáci učí pracovat s probíranou látkou tak, aby ji mohli vysvětlovat druhým. Například osmáci si letos vyzkoušeli, jaké to je učit přírodopis v páté třídě. Hlavní prezentace žáků v roli učitelů však přichází na řadu až v deváté třídě. Škola s tím začala loni. V posledních červnových týdnech se dvojice deváťáků ocitnou před svými mladšími spolužáky už od druhých tříd. Připravovali se na to systematicky poměrně dlouho. Zkoušeli si, jak vyhledávat informace, jak je zpracovat, aby děti zaujali. „Schválně nedáváme dohromady slabšího žáka s lepším, aby se jeden nevezl,“ zdůrazňuje Jan Korda a ukazuje loňská osvědčení. Bodovala se úplnost informací, nalezení podstatného, grafické zpracování, volba metod, zpětná vazba, komunikace s vyučovanými dětmi a celková efektivita hodiny. Není jistě náhoda, že jde většinou o takzvané klíčové kompetence, které představují hlavní cíl moderního vzdělávání.
„Nejvíc se cení, když je dvojice schopná vytvořit pro mladší spolužáky pracovní list, v němž se dá ověřit podstata toho, co se naučili,“ říká ředitel. Podle jeho názoru by tak nějak měla vypadat i maturitní zkouška. „Rozhodně by jí to prospělo,“ míní.
Béčko už je výhra Tradiční zkoušení a vysvědčení nezavrhuje, ale samotné známky se mu zdají málo. Proto ke čtvrtletním vysvědčením, která se nepíší na papír s vodotiskem, přidávají ve škole ještě písmena a, b, c, d.
„V páté třídě máme třeba romskou holčičku, která k nám přestoupila z jiné školy. Když dostala zadání třeba z matematiky, zpočátku hned prohlašovala, že to nezvládne, ať jí dám klidně pětku. Její znalosti skutečně byly přinejmenším na čtyřku. Jenže my ji naučili, že jen o ně nejde. Že přinejmenším tu rezignaci odbourat může. To se do značné míry podařilo. Zatímco v prvním čtvrtletí dostala k té čtyřce éčko, které znamená nulovou snahu, ve třetím byla sice pořád ještě na čtyřku, ale už k ní dostala o tři stupně lepší béčko. Už to zkrátka nevzdává, ale ptá se, když něčemu nerozumí. To je svým způsobem výhra.“ Silná trojka Za důležitou součást smysluplné školy považují učitelé ŽŠ Lyčkovo náměstí také komunikaci s rodiči. Všimli si, že na třídní schůzky nechodí zdaleka všichni. A taky jim došlo, že bez dítěte, o které jde, vlastně není žádná schůzka úplná. Proto zavedli konzultace ve třech: třídní učitel, dítě a rodič.
Je to především žák, který hodnotí sám sebe. Říká, co mu jde a co ne, co by si představoval dostat od učitelů či ostatních spolužáků a co bude muset udělat sám. Učitel s ním diskutuje, koriguje ho, ale má i jedinečnou příležitost zjistit postavení dítěte v jeho vztahu k rodiči a zároveň dát najevo, že rodina a škola nemusejí být rivalové.
„Partnerský přístup k dítěti se nám osvědčuje,“ tvrdí ředitel Korda, který si zakládá na tom, že buduje smysluplnou školu. Jeho nápad pomoci si při tom občasnou výměnou rolí tak, aby se žáci necítili být jen objektem vzdělávání, je bezesporu zajímavý.
Mimochodem, výše citovaná Tereza, která dělala v kvintě film o stavbě buňky pro primány, po letech konstatuje: „Celou biologii už jsme dávno zase zapomněli, ale zkušenosti získané při této práci vlastně uplatňujeme pořád.“
