Jirka měl tehdy pověst jednoho z nejlepších novinářů, kteří se zabývají ekonomickými tématy, ví kdeco o biotechnologiích a potažmo o zemědělství. Byl první, kdo psal v osmdesátých letech o Slušovicích tak, aby to nebyla jen propagandistická agitka. (Psal ale taky úžasné soudničky, žánr dnes už vyhynulý; nikdy nezapomenu na jednu o mladíkovi, jehož v tramvaji zcela neoprávněně buzeroval revizor, a on aby utrpěnou křivdu vyrovnal, ukradl mu s hlavy čepici. Až o hodně později jsem se dozvěděl, že hrdinou historky byl divadelník a spisovatel Přemysl Rut.)
Reportáž o Slušovicích Jirku tehdy proslavila, pokud se v oné době o nějaké slávě dalo mluvit. Byla to doba, kdy být novinářem či pracovat v „hromadných sdělovacích prostředcích“ nebylo nic, čím by se člověk mohl obzvlášť pyšnit. Ta doba však nebyla jen dvoubarevná, černá (vlastně rudá) a bílá: mezi čirým zlem a čistým dobrem byla celá škála odstínů, které nelze vynechat. A mezi ty, kdo v oné době dokázali dělat žurnalistiku oficiálně, a přece se ctí, patřil i Jiří Franěk. (I proto si mohl v jednom z nedávných sloupků napsat ironická slova, jež se octla ve slovníku citátů Wikipedie: Každá nová epocha potřebuje nový výklad dějin a nějaký nový, strhující slogan. Dějiny nebyly, uzákoníme nové.) Klidný a nehalasný komentátor Patřil tenkrát taky mezi nemnohé novináře, pro něž nebyly počítače jen tajemné béžové skříňky s obrazovkou. Říkal jim neuctivě „počítadla“ a vydržel u toho navždycky. Neznělo to od něj kupodivu posměšně ani trapně. On totiž už tehdy skutečně rozuměl tomu, o čem si povídal s nesrozumitelnými mladíky (pro většinu lidí z novin tehdy skutečně nesrozumitelnými), jako jsou třeba dnes významné autority oboru Petr Koubský nebo zakladatel první významné české softwarové firmy T 602 Richard Kautský.
A mimochodem, jen o pár let později, to už bylo po čase Lidovek, patřil s oběma znovu k prvním novinářům, kteří nás seznamovali s informační dálnicí internetu. Jeden z nás, které tenkrát oslovil, brzy založil internetový deník Neviditelný pes, druhý, jenž nejdřív tvrdošíjně vzdoroval, se stal ministrem informatiky až za pár let...
Komunita kolem českého internetu volí rok co rok svou osobnost. Na něho však nikdy nikdo nevzpomněl, snad proto, že se dění vzdálil, snad proto, že vlastně nikdy hlasitě nekřičel: tady jsem, všimněte si mě. Takový klidný a nehalasný byl i jeho komentátorský styl. I v čase, kdy je nejvíc sexy silný názor a ostrá slova, kdy se vyměňují esemesky s celými grémii stran najednou, kdy se cení nadstandardní vztahy s politiky a umění získat výživné kompro, vystačil si se čtením všeho dostupného, s uměním to, co věděl, usadit do kontextu, ať už to souviselo s tím, co ví už půl století nebo co před půlhodinou prodebatoval s kamarádem Hanákem. Je hodně analytiků, kteří se domnívají, že umějí číst mezi řádky a nakukovat pod povrch, on však patřil mezi několik málo těch, kdo to o sobě neříkají, avšak prostě tyto schopnosti mají. Instinkt? Snad. Nebo zkušenost? Možná. Obojí? Určitě.
Ale zpátky do oné úžasné doby před jedenadvaceti lety. Znal jsem Jirku v té době už pár let, nejdřív z chytrých, vtipných, často ironických textů. Když jsme se pak poprvé potkali, udivoval mě vždycky tím, o kolik víc toho o tématu znal, než se vešlo do novin. Myslel jsem si nejdřív, že je vystudovaný nebo alespoň zběhlý přírodovědec, a ne celoživotní samouk v tom nejlepším slova smyslu, který se u novin prostě po čapkovsku uchytil. Jenže, jak mi jednou řekla jeho žena Jana, než se do něčeho pustil, než za někým šel, přečetl si o věci všecko, co se přečíst dalo. Nebudu se přece ptát jak debil a okrádat lidi o čas, říkal.
Jirka tenkrát neváhal ani chvíli a během pár dnů s námi seděl v domě na rohu Opletalovy ulice a Václavského náměstí, ve vybydlené redakci po Zemědělských novinách se špinavými stěnami a podlahami z vikslajvantového lina poďobaného od cigaret. Psacích strojů bylo o dost míň než redaktorů, počítače dva, ale to vlastně nikomu nevadilo, protože skoro nikdo z redakce pořádně nevěděl, jak na nich v jakémsi „wordperfectu“ psát, natož to napsané ukládat na velké floppy disky v papírovém obalu. Pozdější hlavní ekonomický komentátor listu Karel Kříž se tehdy žurnalistickému řemeslu s vydatnou editorskou pomocí jednoho z otců zakladatelů Lidovek Rudolfa Zemana teprve učil. Fraňkova schopnost psát srozumitelně o ekonomice a skutečné chápání toho, co počítače začínají pro média znamenat, byly v oněch prvních rozhodujících měsících obnovy Lidovek jako deníku nezastupitelné. Když se v roce 1994 s Lidovkami, podobně jako převážná část první obnovitelské redakce rozešel, nějakou dobu bloudil spolu s Jiřím Hanákem po redakcích, aby na konec zakotvili v redakci Práva, v místnosti s výhledem do dvora a nebe, který by klidně mohl namalovat Antonín Střížek. Několik měsíců jsem tam seděl s nimi a ještě s třetím, kdo Lidovky obnovovali, se Sašou Kramerem, autorem stovek rozhovorů, jež se staly měřítkem kvality. Bylo tam děsivě zahuleno, občas se, jak už to v redakci chodí, plácalo o blbostech, ale každopádně z těch tří první dva dostali Cenu Ferdinanda Peroutky a třetí Havlíčkovu. Nejsou větší ocenění v české žurnalistice a dostali je taky proto, co udělali pro Lidovky.
Jirka Franěk zemřel ve spánku, v noci na středu. Když jsem tu smutnou zprávu říkal přátelům, zmírňoval jsem ji tím, že jsem dodával, že takhle zemřít je snad ta nejvlídnější smrt, může-li tedy smrt být vlídná. Jeden mi opáčil, že nevíme, co se v tu chvíli člověku zdá. Jiný namítl, že třeba proběhne ve zkratce celý život. Pokud platí to druhé, neměl se Jirka za co stydět, naopak.
***
Jirka mě vždycky udivoval tím, o kolik víc toho o tématu znal, než se vešlo do novin
O autorovi| JAROSLAV VEIS, Autor je poradcem místopředsedy Senátu Petra Pitharta novinář
