BRNO Je mu pětasedmdesát let. František Zouhar je jedním z těch, kteří se postarali, aby vysílání brněnské televize v osudových dnech roku 1968 fungovalo ještě poté, co už v Praze byla televize obsazena ruskými vojsky. Jako televizní technik tak byl i u legendárního vysílání Lubomíra Popelky světovému společenství a OSN, které díky rakouské ORF obletělo svět.
* LN Byla situace v brněnské televizi v srpnu 1968 jiná než v Praze?
Alespoň v začátku byla podobná: 21. srpna ve tři hodiny ráno svolalo vedení mimořádnou poradu. To ještě fungovalo spojení s Prahou, podařilo se nám dokonce zprovoznit provozní spojení přes železniční síť. Můj tehdejší šéf v Praze mi řekl: Franto, dělej, co můžeš. Pokud Praha vysílala a dostávali jsme signál, přebírali jsme ho. Když se ozvala Kamila Moučková s oznámením, že je obsazují, ještě vyzvala lidi, aby drželi palce, ještě máme Kojál. Tím myslela jednak vysílač, ale také naše brněnské studio.
* LN Jak vlastně vzniklo právě vysílání z Kojálu?
V Brně jsme zmátli Rusy, když jeden můj dobrý přítel, šéf přenosového vozu, přelepil nápis Typos, kde sídlila brněnská televize. Rusové chodili kolem a nemohli ho najít. Šli ale na centrální retranslační bod na Barvičově, vzali tam technika a přinutili ho, aby ukázal, kde televize sídlí. Než se tak ale stalo, tak jsme s tehdejším redaktorem Lubomírem Popelkou vzali přenosový vůz a oklikou přes Soběšice a Blansko vyjeli ke Kojálu. Řídil jsem se pokynem: Dělej, co můžeš. Všichni, kdo tam jeli, se snažili, co jim síly stačily. A bylo veliké štěstí, že i na Kojále byli naši kamarádi, bývalí kolegové, lidé, kteří nám všemožně pomáhali zachovat svobodné vysílání. V okamžicích, kdy jsme nevysílali my, zařazovali na naše vlny vysílání rozhlasu.
* LN Vysílali jste ale i odjinud?
Rusové ke Kojálu vysílali i helikoptéru, ale než ho obsadili, stihli jsme odjet. Když přišli, už jsme tam nebyli – a oni hlídali budovu, ale nezasahovali do jejího chodu. S přenosovým vozem jsme zajeli do Krásenska, schovali jsme ho za hospodu a vojáci, kteří tam tehdy byli, dokázali celý ten autobus zamaskovat jako stoh slámy. Komunisté to později zkreslili tak, že jsme vysílali i ze stohu slámy, ale to nebyla pravda. My jsme se vrátili do Brna, vysílalo se z budovy Československé akademie věd, dařilo se nám to vysílat propojením přes malý vysílač na Barvičově. V ulicích se točily filmy, ty se vyvolávaly a promítaly na stěnu. My jsme měli v provizorních studiích kameru, která snímala promítaný obraz – nebyl čas ho nijak stříhat, tak se vždy přetočila na redaktora, který navíc vše komentoval. Film byl totiž bez zvuku.
* LN Ani tam jste ale nezůstali?
Vydželo nám to několik dní. Potom jsme jeli vysílat z Ferdinandska ve vyškovském vojenském prostoru. Je tam zámeček a nad ním byla kontrolní věž, v níž jsme vytvořili studio se dvěma kamerami. Přenosový vůz zaparkoval pod ním, vojáci vzali mačety a zamaskovali ho. Tou dobou už jsme měli dohodu s rakouskou televizí, aby naše vysílání zaznamenávali. Věděli, jak dlouho před vysíláním se objeví symbol brněnské televize, takže si mohli bez problémů připravit potřebnou techniku.
* LN Ty záznamy teď objevili pracovníci brněnského studia po usilovném hledání v archivu ORF. Už jste je viděl?
Já jsem ty záběry znal, ale skoro jsem nevěřil, že se najdou. Pamatuji si, jak Lubomír Popelka sedí na Kojálu za stolem a informuje o situaci, text čte i v němčině. Ten pak v té době oblétal svět, je zázrak, že se to podařilo zachovat, u nás byly záznamy z té doby skartované.
* LN Vaši následovníci je znovu odvysílají 28. srpna večer. Budete se dívat?
Budu, vím, že se pro ten dokument snažili najít spoustu lidí, kteří tenkrát pomáhali svobodné vysílání zajišťovat. Dal jsem jim i několik fotografií, které jsem tehdy pořídil. Film jsem měl vyvolaný, ale pozitivy vznikly až po osvobození – jak jsme si to tehdy slíbili.
* LN Počítal jste, kolik lidí z televize muselo odejít?
Z brněnské televize rychle odešlo 26 lidí, v první řadě těch, kdo podepsali Dva tisíce slov a těch, kdo se podíleli na vysílání. Lubomír Popelka, Jiří Vondráček a další, postihlo to ale i lidi mimo, třeba Libora Plíška, který nám jako voják pomáhal ve vyškovském vojenském prostoru.
* LN Skončili jste 28. srpna, tehdy už ostatní studia včetně Prahy s nezávislým vysíláním mlčela. To určitě odpovědným leželo v žaludku. Jak je možné, že jste vy v televizi zůstal?
Skončili jsme, když k tomu vyzvala vláda. A pokud jde o mne, je pravda, že jsem měl jsem vždycky obrovské štěstí. Na vojně jsem skákal s padákem, několik lidí přede mnou se zranilo, já ne. Přežil jsem srážku vlaku na Štědrý den, opět mne Štěstěna podržela. Můj paradox byl například v tom, že jsem Dva tisíce slov nepodepsal v televizi, ale v Domě u dobrého pastýře. A to šlo těžko dohledat. Samozřejmě se mě ale snažili dostat ven, bojoval jsem, nakonec se mi podařilo zůstat, našli se lidé, kteří mi pomohli. Kdo byl proti novému vedení a novému stranickému vedení, měl obrovské potíže. Když mne vyslýchali, ptali se špatně – ptali se, zda jsem spal na Ferdinandsku, to jsem popravdě odpověděl, že ne, protože mne vojáci dokázali odvézt na noc k ženě. Ale cejch jsem si nesl. Měl jsem v dokumentaci, a prý to měl i Jan Werich, že moje cesta do zahraničí není žádoucí.
* LN Bráno dnešní optikou, šlo ještě něco udělat lépe?
Klíčové bylo spojení s Prahou a to, co se dělo dál. Moc víc věcí už tehdy udělat nešlo.
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Brno
