Smrt Arnošta Lustiga završila jednu pozoruhodnou životní cestu, která patří k nejvýraznějším v české poválečné kultuře.
Při čerstvých vzpomínkách na Lustigem zdůrazňovaný hédonismus, umění života a jeho až nekontrolovatelné slovní pábení, jímž oblažoval kdejakou společnost, se už skoro zapomnělo, že Lustig svého času náležel k nejdůležitějším novátorům české literatury.
Byl - alespoň v českých poměrech - „vynálezcem“ asketického, neorealistického stylu, který se vyznačoval maximální úsporností, oproštěností, hustotou dění, které se většinou celé odehrávalo ve vnitřním světě postav. Jeho první prózy, pak už ani jím samým nepřekonané povídkové soubory Noc a naděje a Démanty noci (oba 1958), a několik novel z let šedesátých, přinášely zcela nový druh vidění a zachycení situace člověka. Jejich atmosférická hustota dosahovala krajních mezí a děj byl kondenzován na hranici čtenářské únosnosti. Přesto se záhy stal jedním z nejčtenějších a brzy nejpřekládanějších českých spisovatelů a jeho v podstatě modernistické vidění rezonovalo s vkusem a nároky tehdejšího čtenářstva.
Bylo to i tím, že do prostředí, v němž stále dozníval kánon schematicky pojatého „realismu“, Lustig vnesl subjektivně vypjatou psychologii postav, které sleduje z nejbližší možné vzdálenosti. Jeho hrdinové nejsou většinou ani náhodou suverény společenských dějů a procesů, nejsou to žádní uvědomělí hrdinové odboje bez bázně a hany, ale právě naopak jsou těmi nejslabšími ze slabých. Právě oni, ti slabí drcení starci, děti, mladé ženy..., jsou postaveni do zlomových situací, kdy se v nich vzepře do té doby ubíjená lidskost, jež vyústí do tragického činu, sebeobětování.
Základní prvky života Lidství se v Lustigově pojetí projevuje činem a čin má morální základnu. Jejím fundamentem je důstojnost, soucit a krása. To jsou ony „démanty“ zářící na temné noční obloze beznaděje. Lustig jako snad jeden z prvních i ve světové literatuře přestal největší zločin 20. století, tedy nacistické vyvražďování Židů, „jen“ dokumentovat či o něm vyprávět příběhy. Zobrazil ho zevnitř, z duše a mysli člověka ve vyhrocené a mezní situaci, v níž je na nejvyšší míru zúžen prostor pro jakýkoli manévr. Na těsném vlákně mezi životem a smrtí se projeví a spolu reagují všechny základní „chemické prvky života“: láska, erós, strach, touha, vůle...
Zápas za zachování důstojnosti člověka, který vedou Lustigovy postavy v extrémní situaci vyhlazování, je tak metaforou i pro život v časech nesrovnatelně bezpečnějších a „normálnějších“. I v nich má nakonec většina jednání mravní charakter. I pro to Lustigovy knihy tak rezonovaly právě v časech metaforického vyjadřování, tedy v letech šedesátých, natož pak za normalizace, kdy samozřejmě vydáván být nesměl. A proto jim nejlépe rozuměli či je měli za své většinou lidé mladí, které oslovoval a dojímal Lustigův vyhrocený, přitom slitovný etický apel.
Arnošt Lustig patřil mezi ty autory, kterým jejich velké, vlastně jediné téma vnutil osud. Ten byl strašný, ale zároveň poskytl své oběti možnost jej proměnit v čin. Tím byla literatura. Není většinou v možnostech tvůrce příliš se tomuto určení vzepřít. Ani Lustig to nedělal. Své řekl - hned na začátku.
***
Arnošt Lustig * Narodil se 21. prosince 1926 v Praze v asimilované židovské rodině. Otec Emil Lustig byl obchodník, matka Tereza, rozená Lowyová pocházela z tradiční židovské rodiny v Moravské Třebové. * Po zavedení rasových zákonů v roce 1939 byl vyloučen ze škol. V listopadu 1942 byl transportován do Terezína, odtud pak do Osvětimi. Na konci války byl převezen do pobočky KT Buchenwald v Mauselwitz. Při převozu do Dachau se mu s přítelem podařilo utéci (povídka Tma nemá stín). * V roce 1945 vstoupil do KSČ. Vystudoval Vysokou školu politických a sociálních věd, pracoval v rozhlase, jako reportér sledoval zrod Státu Izrael. Roku 1949 se oženil v Izraeli s Věrou Weislitzovou, měli dvě děti. * V roce 1958 nastoupil do Mladého světa, od roku 1960 byl scenáristou na Barrandově (Transport z ráje, Démanty noci, Dita Saxová aj.). * Po okupaci 1968 zůstal nejprve v Jugoslávii, pak v Izraeli, od roku 1970 žil v USA, kde přednášel na různých univerzitách. Po roce 1989 se vrátil do Prahy. Česky vydal na třicet titulů.
Přijal jsem zprávu, že Arnošt umřel, s pohnutím. Je však osvobozen od svého trápení a bolesti. Myslím na něj, na jeho smích i nezdolný optimismus. Václav Havel bývalý prezident ČR
„Právo, které neslouží spravedlnosti, je jako z formelíny - dá se překroutit v opak.“ To je možné považovat za jeho hlavní odkaz. Karel Hvížďala spisovatel
Jeho odchod pocítíme bolestivě vždy, když přijde na přetřes zápas o člověčenství, o důstojnost lidského života, o svobodu jedince i národů. Přemysl Sobotka místopředseda Senátu
Arnošt Lustig se zasloužil o rozvoj české literatury. Jeho boj v koncentračních táborech proti nacistické zlovůli je dokladem hrdinství a obrovské odvahy. Vítězslav Jandák bývalý ministr kultury
