Plastici působí jako vyzrálý, sebevědomý a psychicky vyrovnaný kolektiv. V současnosti se skládají ze šesti členů a hosta hrajícího na violoncello (Josef Klíč). Dělí se na dvě poloviny – na otce zakladatele (Josef Janíček, Jiří Kabeš a Vratislav Brabenec) a mládežnickou sekci (Eva Turnová, Joe Karafiát a bubeník Jaroslav Kvasnička). Nezdá se, že by mezi oběma skupinami byla rivalita, ba právě naopak se skupina jeví jako příkladně demokratická parta: osmdesát procent členů zpívá sólové party nebo je dramaticky recituje (Brabenec) a padesát procent skládá, čímž se trochu podobají Beatles, kteří to ovšem tak dloho nevydrželi.
Nové písně si drží vlastnosti „plastikovské“ temné spirituality, onoho klímovského filosofického šklebu („jsem absolutní vůl/e“), který spolu s Bondyho střevním humorem vytvářel směs, díky které šli Plastici poznat po čichu. Zajímavý je jakýsi nový romantický tón, který do skupiny vnáší Eva Turnová, jež je ozdobou skupiny a potvrzením, že basová kytara je pravý nástroj do rukou ženy.
Obecenstvo bylo zcela spokojené, skupina se dlouho klaněla. Mezi pamětníky a vrstevníky se vyskytla sem tam i mládež, která bez zábran poskakovala pod pódiem, byť starší členové skupiny by mohli býti jejich dědečkové.
