LN Pane Rudiši, vy se pořád tak dojímáte nad těmi vlaky. Přitom já neznám spoj, který by včas vyjel a včas dojel. Kolik vám České dráhy nasypaly?
Mně se taky stává, že nepřijedu včas… Víte, já to dělám bezplatně, vlaky mám rád a jsem odsouzený je používat. Nemám auto a jen tak si ho asi nekoupím. Je ale pravda, že vlakem jezdím raději v Německu než u nás, tam mají všude přípojku na notebook, jsou tam stolečky, zatímco v Čechách si to všechno musíte držet na klíně, a ono to dost hřeje do stehen, když píšete… Já vím, že je téma vlaků pro moderního člověka trochu out. V mém novém románu sice ještě koleje budou, ale jen tramvajové. Linka 22. Pak už šlus, slibuju.
LN Linka 22 je proslulá jako kapsářský ráj.
Mám pocit, že alespoň v tramvaji 22 se v té nudné Praze něco děje. Jeden z hrdinů je zamilovaný právě do kapsářky z téhle linky… Zdá se mi nepochopitelné, úplně nezelené, že někdo jezdí po Praze autem. Jízda tramvají je přece tak filmová, navíc já cestou rád poslouchávám a pozoruju. Když se vozíte autem z domova do práce a pak zas domů, nemáte vůbec kontakt s okolím. Normální život je zkrátka jinde. Třeba teď mi ve vlaku někdo vyprávěl o týpkovi, kterému je přes padesát, žije u rodičů, je tramvaják a jeho jediným koníčkem jsou – tramvaje. Toho v autě nepotkáte.
LN Proč se nový román bude jmenovat Potichu?
Nejdřív mě napadl německý název Die Stille nach der Rockmusik – Ticho po rockové hudbě. Německy to zní skvěle, ale česky už tolik ne. Takže nakonec Potichu, jmenuje se tak i písnička skupiny Priessnitz, s níž jsem trochu propojený. Román ještě není hotový, ale bude v něm hodně hluku, hodně rocku, hodně Prahy a také jedna postava, která bojuje za ticho v ulicích až do sebezničení.
LN Podle synopse mi přijde, že Potichu bude čímsi na způsob filmových Samotářů.
To ne. Mě pocitově inspirovaly filmy jako Amores Perros nebo Babel. Ale Samotáře mám jinak hodně rád. Myslím, že předznamenali to, co teď vidím kolem sebe. V mé generaci se najednou kamarádům rozpadávají vztahy, rozcházejí se… Možná je to jen tím překotným jarem, co já vím. Potichu bude hlavně román o Praze v roce 2007. Nebe pod Berlínem nebo Grandhotel pro mě byly hodně osobními příběhy, musel jsem se tehdy prostě z něčeho v sobě vypsat. Jestli chcete anotaci, tak Potichu je mozaika poskládaná z pěti samostatných příběhů pěti hodně odlišných postav, jejichž cesty se v jednu chvíli zamotají a ony si toho možná ani nevšimnou. Ovšem pocitově se potkaly už někdy předtím.
LN Pocitově se potkaly? Jak tomu mám rozumět?
Mají své nesplněné touhy a smutky, které vyplouvají na povrch… Nejdříve jsem si myslel, že letos vydám soubor povídek s názvem Rychlé lásky, který mám rozpracovaný. Můj nakladatel si ale přeje román. Tak jsem začal psát Potichu a z těch povídek si do románu půjčil pár postav a okamžiků. Každé dopoledne teď napíšu dvě a půl stránky a odpoledne chodím po městě, kde se příběhy odehrávají. A hledám další autentická místa, na to já hodně dám. To je taková filmová topografie, vyhlížení exteriérů a interiérů. Dělal jsem to i u Nebe pod Berlínem.
LN Jak lehké pro vás je psát o Praze?
Moc ne. V Grandhotelu jsem popsal Liberec, kde jsem studoval a žil, v Berlíně jsem byl na stipendiu. A těchto měst jsem se neostýchal, mám je někde v sobě. Zatímco k Praze, i když tu žiju poměrně dlouho, mám stále takový divný, cudný vztah. Nesrostl jsem s ní. Pořád si tady připadám jako turista. Přesně jak zpívají Priessnitz v jedné písničce: Jsem tu jen na chvíli… To nás myslím s jejich zpěvákem Jaromírem Švejdíkem spojuje. Vytvořili jsme si na Žižkově takovou komunitu – vesnici v rámci Prahy, kde se schováváme. Tohle město mi přijde stísněné, nudné, málo multikulturní. Jako by se všechno zajímavé dělo někde jinde.
LN Co máte na mysli?
V Berlíně máte třeba možnost každý den jít na nějaké literární čtení, kabaret, koncert – a já jsem na ně chodil, když jsem tam žil. Praze se spousta kapel při evropských turné vyhne. Na kulturní mapě Evropy Praha v tomto směru příliš nefiguruje. Co se týče tuzemské literatury v Německu, tak se jen opakuje: Kafka, Hrabal, Kundera. A tím to se zájmem o naše autory končí. Maďarská i polská literatura jsou vidět mnohem více. Mají daleko lepší marketing. Němci třeba iniciují výměnné pobyty pro autory v rámci Evropy, všude našli partnery, jen v České republice ne. Tady není žádný Literaturhaus – Dům literatury.
LN Není důležité mít Dům literatury, ale literaturu.
Jistě, ale možná by přece jen prospělo mít instituci, která by podporovala český literární export. Mají ji v Polsku i v Lotyšsku.
LN Vy si v Německu také připadáte opomíjený?
Vůbec ne. Nebe pod Berlínem se v Německu prodalo asi pět tisíc, což je fajn. Z knížky udělali na Westdeutscher Rundfunk rozhlasovou hru, a dokonce do ní angažovali rockovou kapelu, která nahrála všechny skladby skupiny U-Bahn, které v knize jsou. V Německu takovéhle věci jdou. Z toho, stejně jako z autorských čtení, také plyne velká část příjmu tamních autorů. Neptejte se mě, jaký honorář dostanete u nás, když napíšete něco pro rozhlas… Tak teď píšu pro Němce se svým kamarádem, mladým prozaikem Martinem Beckerem, na zakázku rozhlasovou hru Lost in Praha. Zadání dramaturgyně znělo – čím punkovější, tím lepší. Tak se snažíme.
LN Nejste tedy nakonec český autor píšící pro německé čtenáře?
A proč ne? Pro Němce to je navíc docela sexy. Já totiž nemám rád nacionalismus. Lenka Reinerová taky píše německy a žije v Praze. V Potichu ale vyrovnávání s minulostí, jako v předchozích knihách, moc řešit nebudu. Bude to spíš pokus o vyrovnání se se současností. A zase o lásce, ovšem ještě intenzivněji.
LN Vy těm holkám jdete na ruku.
Vy se smějete, ale mými čtenáři jsou opravdu většinou ženy. Chlapi prostě tolik nečtou.
LN A došel jste v novému románu k nějakému poznatku, proč je ta vaše generace tak osamělá?
Snad naše, ne? Stále mě to vrací zpátky. Hlavní hrdina Nebe pod Berlínem utíká z Čech před partnerskou zodpovědností. Pokaždé ve vztahu dospějete do okamžiku, kdy se začne řešit „rodinkaření“, přijde ta chvíle, kdy se rozhoduje, zda se koupí byt, založí rodina a vy spolu zůstanete na celý život. Nebo se to rozpadne a vy budete volný, punkový, ale nakonec taky osamělý. Přiznávám, je to točení se v kruhu.
LN Osamělý je také hlavní hrdina Grandhotelu. Ve filmu jej ztvárnil Marek Taclík, který teď hraje rovněž ve vaší nové divadelní hře Strange Love o fanoušcích Depeche Mode…
On už je trochu naštvaný, protože je to zase role takového outsidera… Excelentně hraje prvního a posledního československého fanouška Depeche Mode. Hru jsme napsali společně s Petrem Pýchou, mým spolužákem ze základní školy. Napadlo nás to při cyklovýletu v Sobotce. Prvotní nápad byl Petrův, přestože on nikdy depešákem nebyl... Hra vznikla na zakázku ústeckého Činoherního studia.
LN A vy si tedy děláte z těch černých romantiků legraci?
Ne. My je milujeme! Ve hře je vyhlášena soutěž o největšího fanouška Depeche Mode. Nakonec se jich sejde jenom pět – pět posledních černých mohykánů, jejichž osudy se rozvinou. Je to smutná černá komedie. Nás zajímalo to, co je ukryté za fanděním. Když je člověk zblázněný ve čtrnácti – do kohokoli – je to v pořádku, ale když je vám přes čtyřicet a stále vypadáte jako David Gahan, tak už za tím tuším nějaké napínavé drama. O naší hře skalní fanoušci DM diskutovali již dlouho před premiérou. A Taclík je dnes jejich největší hrdina. Ve hře třeba říká, že když zakládal v roce 1981 pod SSM první fanklub DM, bylo nejtěžší přesvědčit papaláše, že oni chodí v černém proto, že soucítí s dělnickou třídou...
LN Co vás vlastně na divadle láká?
Literatura je osamělá. To mě baví vždycky jen chvíli, vždycky jen dopoledne. Pak ale musím ven, mezi lidi. Proto jsem toužil mít nějakou kapelu, zkoušel jsem to snad desetkrát...
LN A proč to nevyšlo?
Protože jsem hudební antitalent. Ale díky tomu píšu.
LN Literatura je tedy pro vás náhradním řešením?
Přesně tak.
LN Ale to by takhle nešlo. Literatura, to je vážná věc.
Nesnáším, když se říká, že literatura je vážná, nebo snad dokonce vznešená věc. Pro mě je literatura živá, komunikativní. Není to nějaký zaprášený muzeální exponát.
LN To jsme někde u pojmu literární pop.
Klidně. Já si myslím, že i romány Milana Kundery nebo Michaela Cunninghama jsou pop. Chytrý pop. Když se to vezme podle muziky, tak pop jsou na jedné straně právě Depeche Mode, The Cure, Arcade Fire, Massive Attack či New Order a na straně druhé Madonna, a dokonce i Helena Vondráčková. Nemusím vám snad říkat, který pól je mi bližší… Mimochodem, když píšu, pouštím si muziku, bez ní bych nic nenapsal. Pustím si nějakou desku a pak si jen musím vždycky v compu na čtyři hodiny zablokovat internet, protože mě při psaní svádí dívat se někam jinam.
LN Vím asi, co máte na mysli. Ale „když mi odpojili internet, nezbylo mi než začít psát“ je taky velmi dojemný příběh.
S internetem opravdu hodně bojuju – mám třeba oblíbené různé evropské železniční servery. A pak ty stránky s muzikou.
LN Už jsme zase u těch mašinek… A byli jsme u divadla, u komunikace mezi autory a taky mezi autory a diváky.
Právě proto mě baví spolupráce. Psát divadelní hry s Petrem Pýchou, pracovat ve filmovém štábu Davida Ondříčka při Grandhotelu. Právě proto pořádáme s Igorem Malijevským v pražském Divadle Archa literární kabarety EKG a společně s Jaromírem Švejdíkem píšeme komiks o Aloisi Nebelovi… Mně baví autorská spolupráce, být součástí týmu. Nedělá mi problém dělat kompromisy.
LN Literatura je ale taky způsobem komunikace pro ty, kteří se stydí.
Zajímá mě zpětná vazba, a třeba při autorských čteních je okamžitá. Moc se už nestydím, jinak bych číst naživo nedokázal.
LN Četl jsem, že jste teď na Lipském knižním veletrhu byl jediný z českých zástupců, který pochopil žánr autorského čtení.
V tomhle směru je mezi Němci a Čechy velký rozdíl. Tam je to běžná věc, a navíc to autoři mnohem lépe ovládají. V Čechách mi občas vyčítají, že dělám cirkus, který s literaturou nemá nic společného. Nevidím na tom nic špatného. V Berlíně zaplatíte pět euro a jdete se na čtení něco dozvědět a literaturou se pobavit. Navíc si myslím, že je rozdíl číst si knihu doma před spaním a slyšet, jak ji čte autor. Čtení, to je přidaná hodnota.
LN Když vyšel váš debut Nebe pod Berlínem, sjezdil jste celou republiku. To jste si tu slávu hodně těžce odpracoval.
Můj nakladatel zkusil nasadit německý model a knize to velmi pomohlo. Stránky dvou kapitol, které obvykle čtu, mám ve svém čtecím výtisku úplně propocené… Ale mě to opravdu baví. Navíc to propojuju s muzikou. Díky čtením se mi nakonec sen o kapele vlastně splnil. Založil jsem skupinu U-Bahn. Petr Kružík z Priessnitz mě doprovází na kytaru a vždycky odkřičíme našich šest litpunkových písniček. Víc jich nemáme.
LN Komiksový příběh Aloise Nebela se nyní každý týden objevuje v Reflexu…
Ten pomatený nádražák Nebel nás asi všechny přežije… Celé trilogie se dohromady prodalo asi patnáct tisíc, což je na komiks slušné číslo. Vedle seriálu v Reflexu máme i několik nepublikovaných kreslených povídek… Nebel vznikl proto, že nám tady chyběl vážný komiks, „graphic novel“ pro dospělé. Proto jsme si s Jaromírem vymysleli nádražáka, kterému projedou stanicí celé dějiny a on se zblázní. Vedle seriálu v Reflexu žije třeba i na myspace.com. Schází se u něho parta fanoušků, jezdí v Jeseníkách po místech, kde se příběhy odehrávají, a tam, kde se zastaví, zanechají malou nasprejovanou hlavičku Aloise Nebela.
LN Něco jako „Zahrádkáři Kersku“?
Asi tak. Ale punkovější...
LN Ještě jsem se chtěl zeptat, kam až jste ochoten zajít, co se týče medializace?
Vy myslíte to, jak jsem byl na obálce časopisu Kaufland? Já myslel, že to jen tak prošumí… Byl jsem překvapený, kolik mých přátel a intelektuálů tyhle věci sleduje.
