Toho času žijeme uzávorkovaní dvěma mahlerovskými daty: červencovým výročím narození (1860) a stoletím, které příští květen uplyne od skladatelovy smrti (1911). Přicházejí nahrávky, knihy, dokumenty. Mimořádný požitek může přinést – vlastně docela stručný – mahlerovský obraz, který načrtl americký kritik Alex Ross ve své jediné knize, zato světově slavné. Zbývá jen hluk (The Rest Is Noise) se původně jmenovala internetová stránka, kam začal dvorní autor New Yorkeru jako jeden z vůbec prvních psát o klasice pro internetovou generaci. Kolem čtyřicítky si tak vydobyl mimořádnou pozici vzdělance, který je zároveň dost cool, aby se právě na webu zabýval operou či moderní klasikou.
Hamletova poslední slova „zbývá jen ticho“ posloužila Rossovi jako inspirace k názvu rozsáhlé knihy, v níž po svém podrobně vylíčil příběhy klasiky ve 20. století: cožpak je málo těch, kteří tvrdí, že tohle všechno, od Straussovy Salome po Phila Glasse, je už jenom hluk? Mahler je pro něj z mnoha důvodů jedním ze skutečných dveřníků moderní kultury.
Newyorčan Ross exceluje, když přijde čas popsat „Americkou republiku“ počátku dvacátého století a její sžívání z vysokým uměním z Evropy. V opeře vedle sebe žily jeden večer Sousovy dechovkové pochody a druhý Wagnerův Prsten. Richarda Strausse na jednu stranu vítal Roosevelt jako hlavu státu, zároveň čtenáři psali do New York Times dopisy, že pudová Salome není než obhajobou pohnutek Jacka Rozparovače. Po Broadwayi se dva bloky táhl jeden z prvních velkých obchodních domů, jehož majitelé povznášeli lid v klavírním salonu i Straussovými výstupy. Evropský tisk pochopitelně popsal Strausse jako vulgárního hrabivce, který si tolik touží napěchovat truhly, že vystupuje po obchodních domech.
„Mahler a Amerika,“ píše Ross, „spolu vycházeli dobře. Dirigent už tolik netrpěl perfekcionismem ani ze sebe nedělal vyděděnce společnosti jako ve Vídni. Když se večer vydařil, pozval všech sedmdesát muzikantů na večeři. Chodil na večírky, byl na spiritistické seanci, ba dokonce nahlédl do opiového doupěte v Čínské čtvrti. Při dopravě na koncert odmítal přiděleného řidiče a dával přednost čerstvě postavené podzemní dráze. Hráč z filharmonie jednou viděl velikána jet samotného metrem s pohledem do prázdna, jako jednoho z mnoha cestujících.“
Osudnou infekci chytil v Americe, ale stihl odjet umřít do Vídně, tam, kde si na něj před lety po cestě z bytu u Schwarzenbergplatz do opery ukazovali a šeptem říkali: „Der Mahler! To je TEN Mahler!“ Naposledy Alex Ross: „Evropští komentátoři využili Mahlerova úmrtí k antiamerickému výpadu. Dirigent se stal ‚obětí dolaru‘, jak napsaly jedny berlínské noviny, ‚nervy drásajících a výstředních nároků amerického umění‘.“ Alma Mahlerová pomohla tuto představu ještě upevnit, nejspíš tím také odváděla pozornost od svého poměru s Waltrem Gröpiusem. „Nedokážete si představit, co všechno pan Mahler vytrpěl,“ řekla tisku. „Ve Vídni byl můj manžel při síle. Ani císař mu nic nediktoval, zato v New Yorku ho, k jeho úžasu, deset dam komandovalo jako loutku.“
Sám Mahler dolar z ničeho nevinil. „Nikdy jsem nepracoval tak málo jako v Americe,“ řekl v rozhovoru měsíc před smrtí. „Nebyl jsem přespříliš vystaven ani tělesné, ani intelektuální práci.“
Rossova kniha je plná historek, ale snad úplně vždycky ilustrují něco podstatného: i v tom je Ross americky profesionální. Jestlipak se u nás časem taky vyloupne komentátor vážnohudební scény, který bude tak vášnivý, stylisticky pevný a encyklopedicky vzdělaný jako Alex Ross? Do té doby buďme rádi, že doháníme řadu států, kde už si čtou Rosse v překladech: vydavatelství Argo má Zbývá jen hluk v edičním plánu napsané na leden příštího roku.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
