BARCELONA/PRAHA Býčí zápasy aneb corrida de torros mají největší tradici v dnešním Španělsku, kde kdysi dávno i vznikly. Podle historiků mají kořeny ve starověkém Římě, který ve své vynalézavosti krvavé zábavy přišel se zápasy člověka a zvířete. Do Španělska je prý podle jedné teorie zavedl císař Claudius jako náhradu za klání gladiátorů, která tehdy na nějakou dobu zakázal. Tradice „moderní“ koridy sahá do 8. století.
Ze Španělska se korida rozšířila do Portugalska, do kolonií v Latinské Americe a v 19. století i do Francie. Zpočátku bylo zvykem s býky bojovat ze sedla koně – tak zvaní caballeros si tak trénovali ovládání koně i kopí. Až do 18. století s býky zápasila jen šlechta, a to při slavnostních příležitostech, jako byly náboženské svátky nebo královské svatby. První, kdo se s býkem odvážil měřit síly bez koně, byl Francisco Romero v roce 1726. Postupem času přestala být korida výsostnou záležitostí šlechty a stala se lidovou zábavou, kterou je dodnes.
Drama o třech dějstvích Zápas s býkem má celkem tři části. Torero, první člověk, který se s býkem utká, má za úkol zvíře vydráždit a zjistit, kterým rohem útočí. Následuje matador, který předvede několik figur s pláštěnkou. Následně vstupuje na scénu pikador, který mu postupně zabodne do šíje pět kopí. Je to fáze zvyšující napětí obecenstva, která slouží k vysílení býka. Bolest a ztráta krve u býka snižuje jeho schopnost pohybu, znesnadňuje soustředěnost a orientaci. V druhé části vystřídají pikadora banderilleros, kteří jsou vyzbrojeni ostnatými banderillami, jimiž býkovi zasazují další rány. Jako poslední přichází na scénu toreador, aby býkovi uštědřil poslední ránu – buď mu vráží krátkou dýku mezi krční obratle, nebo meč či kopí do srdce. Je to nejnebezpečnější část zápasu. Za odměnu si toreador odnáší jedno nebo obě uši poraženého býka, nebo dokonce oháňku.
