Václav Havelka je postava na české scéně trochu atypická, a právě proto důležitá. Ve svém zpěvu se často snaží zprostředkovat velkou emoci, aniž by se jistil bezpečnou ironií, která by ho chránila před rizikem ztrapnění se v očích „cool“ publika, nebo ji činil stravitelnější pomocí aranžérské machy.
Důsledně ignoruje místní kontext, umělecký i „provozní“, vztahuje se k jiným vzorům, než je v místě obvyklé. V jeho sólové tvorbě (pod hlavičkou selFbrush) i hudbě kapely Please The Trees, kterou založil spolu s členy skupiny Some Other Place, je slyšet touha být vnímán jako součást scény, která není omezena hranicemi jednoho státu ve střední Evropě. Zároveň je ale také vyjádřením snahy najít vlastní hlas. V případě PTT se proto nedá mluvit o nějaké pofidérní „světovosti“, jež bývá jen více či méně zručnou nápodobou.
Zjevnou inspirací Please The Trees jsou americké indierockové kapely, v Havelkově sólové tvorbě jsou zase slyšet vlivy zaoceánských písničkářů generace, jež nastoupila v devadesátých a nultých letech. Hudba Please The Trees ovšem nezní jako tvorba písničkáře, který si pořídil doprovodnou kapelu, ale jako výsledek práce rovnoprávných osobností.
Svoji desku pojmenovali podle „prastarého mayského pozdravu“, jehož význam prý je „ty jsi mé druhé já“ - no, zní to trochu zaumně s povinnou dávkou exotického duchovna. Deska sama taková ale naštěstí není. Inlakesh je záznamem, nenapadá mě méně neotřelý výraz, poctivé práce, kapely, která se musí vyrovnávat s nějakými omezeními - například v textech Please The Trees občas znatelným handicapem člověka, jímž oproti rodilému mluvčímu trpí ten, jenž se anglicky musel naučit. Osm skladeb na desce někdy nedodržuje tradiční strukturu sloka-refrén-sloka, spíš jsou proudem zvuku, který ubíhá dopředu, slábne, sílí, aby nakonec dospěl k nějaké katarzi.
Záměrem kapely bylo přiblížit se co nejvíce zvuku živých vystoupení. Kytary (Václav Havelka, Zdeněk Kadlec) znějí syrověji a bez studiové uhlazenosti. Skutečně koncertní energie se ale nepodařilo dosáhnout úplně vždycky - asi i kvůli nečekané změně na postu baskytaristy. V nemálo okamžicích se ale hudba Please The Trees vznese (závěr skladby In The New Light, instrumentálka I’ll Share With Everyone Not Lucky Like Me). Přes meandry pečlivě aranžované (občas používané housle či dechy) a nutné „dělostřelecké přípravy“ hudba PTT dospěje k osvobozující jednoduchosti. V českém kontextu pozoruhodná je i písnička Easy Ride - potom, co část stoupenců zdejší alternativní scény uznala country za hudbu hodnou bezpředsudečného zájmu, ji někdo zkusil i zahrát.
Na hudbě Please The Trees je slyšet, že je dílem lidí, kteří svou tvorbu poměřují nějakým nárokem a pro něž právě ta hudba je cílem, snad i smyslem - ne související otázky komerčního či alternativního statusu. Tomu nároku nedostojí vždy, ale někdy ano. A kombinace úpornosti a pokory, která je z Inlakesh slyšet, představuje docela důležitou hodnotu.
***
Please The Trees: Inlakesh Absent Hour Records, 2010
