James Joyce si velmi vážil díla Henrika Ibsena, dokonce se kvůli němu učil norsky. Elias Rukla má Ibsena rovněž rád, právě dnes vykládal studentům o jeho Divoké kachně.
S hlavní postavou románu Ostych a důstojnost strávíme pouhý den, stejně jako s Leopoldem Bloomem z Odyssea Jamese Joyce. Navíc Elias Rukla má v oblibě romány z 20. let 20. století, kam Odysseus patří. Nicméně středoškolský učitel dává přece jen přednost Thomasi Mannovi. O románu Jamese Joyce se v Ostychu a důstojnosti praví, že je to „slepá ulička“. Psaním krájíme život Pokud má něco současná literatura s filmem společné, pak je to přístup k vyprávění příběhů. Nejčastěji jsou skládány z několika postav, několika hlasů. Druhou obvyklou metodou pak je určitá „epizodizace“, tedy zachycení jen krátkého časového úseku. To má své důvody - ať už se jedná o snahu prudce vstoupit do příběhu a teprve následně podat život postavy, nebo - pokud budeme podezíravější - o autorskou příběhovou chudobu či aspoň šetrnost, aby zbylo i na další počin.
I proto může vznikat dojem, že autoři - řečeno parafrází repliky z jednoho českého filmu - život nepíší, nýbrž jej jen krájejí. Tak jsou produkována díla, která čtenáři či divákovi nepřinášejí zklamání, ale zároveň postrádají cosi, co by je vyzdvihlo nad lepší průměr. Co by je odlišovalo od dalších děl natolik, aby z této řady vystoupila.
Je tedy Ostych a důstojnost (1994) Daga Solstada další z výše zmíněných knih, jimž nelze příliš vytknout, až na to, že v lidské paměti nezakotví jako zásadní umělecká díla? Odpověď naštěstí nemůže být tak jednoznačná.
Zprvu se totiž zdá, že se opravdu bude jednat o hru na závažnost, o další variaci na „jednodenní“ román. Jenže pak se začnou objevovat pozoruhodné detaily příběhu středoškolského profesora z Osla, který po vyučování na školním dvoře ztropí faux pas, na jehož počátku stojí porouchaný deštník, pokud tedy pomineme - což dost dobře nejde - celý dosavadní Ruklův život. Jeho obrysy se vynořují v „ohlédnutích“. A na konci románu tak má být evidentní, že tento den změnil Eliasi Ruklovi život.
Výuka se míjí účinkem Elias Rukla zaujme tím, jak jasně si uvědomuje rozklíženost svého výkladu a života studentů. V Ostychu a důstojnosti se pak vyjevuje také přesná studie člověka, který je věčně „tím druhým“. Elias Rukla toto zažíval se svým přítelem Johanem, jenž byl velmi nadaným studentem filozofie, neodpíral si však ani světské radovánky, ať už šlo o mejdany, či sledování sportovních přenosů.
Johana taktéž v 60. letech zasáhla vlna levicového opojení - což lze považovat za autobiografický prvek románu Daga Solstada (1941). Pro české prostředí tak může být přitažlivý i popis toho, jak se následně Johan rozhodl odejít do New Yorku, neboť mimo jiné doufal, že využije marxistické poznatky k úspěchům v kapitalismu.
Elias Rukla plní roli „toho druhého“ tak důkladně, že se ujme Johanovy ženy a dcery. Eliasovo nohsledství není jen projevem slabosti - jeho kořeny jsou také ve smyslu pro přátelství a v empatii. Marnost učitelování, náhlý přítelův odchod, podivný chlad - a zároveň snaha vyhovět - „zděděné“ manželky, to všechno je příčinou toho, že Elias Rukla holduje alkoholu, a také toho, že se na školním dvoře při otvírání deštníku neovládne.
Dagu Solstadovi se v mnoha pasážích povedlo citlivě vystihnout myšlenkové postupy a posuny lidské psychiky - a vedle nich románový rámec „den, který otřásl mnou“ působí poněkud uměle. Jako vychozená „slepá ulička“.
HODNOCENÍ LN
****
Dag Solstad: Ostych a důstojnost
Přeložil Ondřej Vimr Pistorius & Olšanská, Příbram 2008, 128 stran
