9. července 2019 12:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Nejsilnější případ? Hledali jsme mrtvolu manželky, našli tělo muže, vzpomíná oceněná kriminalistka

Oceněná jihočeská kriminalistka Renáta Miková. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Oceněná jihočeská kriminalistka Renáta Miková. | foto: Veronika Krejčí, Lidovky.cz

Elegantní dáma Renáta Miková vyšetřuje v Jihočeském kraji nejzávažnější zločiny. A v kriminalistice platí za špičku. „Práce mě pořád baví. To je základ všeho. Člověk nemůže dělat dobře práci, která by ho nebavila,“ míní komisařka, která na konci května převzala za svou práci ocenění policista roku.

LN: Vystudovala jste speciální pedagogiku v Olomouci a pracovala pak jako učitelka ve zvláštní škole. Co vás přimělo přejít v podstatě ‚na druhou stranu‘?
Mým snem kdysi bylo studovat Fakultu tělesné výchovy a sportu, protože jsem odmala milovala veškeré sporty a závodila jsem. Ale bohužel tehdy tatínek před rokem 1968 trochu hovořil, a tak mi to nebylo režimem umožněno. Nabídli mi speciální pedagogiku, díky tomu jsem se dostala jako učitelka do zvláštní školy. Když se mi narodila druhá dcera a vrátila jsem se do školství, zjistila jsem, že už se dětem ve škole dovoluje úplně všechno a většinou to pak odskákaly doma moje děti, protože ve škole se člověk snaží mluvit klidným hlasem a doma už jsem holky peskovala. Řekla jsem si, že to není dobrá cesta. Manžel kolegyně dělal kriminalistiku, a tak jsem si řekla, že by to mohlo být zajímavé a zkusila jsem to.

LN: Kromě vyšetřování vražd a loupeží máte na starosti také znásilnění dětí. Pomáhá vám při práci předchozí povolání učitelky ve zvláštní škole?
Určitě. Začínala jsem na okrese. Všechny děti, které byly ve zvláštní škole a už tam měly kázeňské problémy, se pak dostaly ke mně na policii. Zpočátku to většinou byly romské děti, vždy s nimi chodila i širší rodina. Vrátný na mě koukal a říkal: „Ženská, co tam s nimi děláte? Přicházejí s nadávkami, že někdo ubližuje jejich dětem a od vás odcházejí takoví spokojení!“ Byli rádi, že jsem tam já. To byly začátky. Teď v práci, nejen při výsleších dětí, mi pomáhá i to, že jsem studovala psychologii. Vyslýchám děti ve speciálních místnostech a už si k nim umím najít cestu, protože ne vždy je jednoduché dítě rozpovídat, aby k vám mělo důvěru a cizí osobě řeklo, co se mu stalo.

LN: Děláte tuto práci 25 let. Máte již kriminalistický čich na lidi?
Myslím, že ano. Podle toho, jak s vámi člověk mluví či nemluví a jak se chová, lze posoudit, jestli hovoří pravdu, nebo lže. I u dětí, zda si nevymýšlejí. Občas je to složité v tom, že si rodiče, hlavně matky, vyřizují partnerské vztahy „naočkováním“ dítěte. 

LN: V květnu jste získala ocenění policista roku, jste i držitelkou ocenění lady pro za úspěch ve svém oboru. Uměla byste říct, čím jste si vysloužila respekt? 
Zjistila jsem, že jsem první žena, která toto ocenění získala, čehož si velmi vážím. Práce mě pořád baví. To je základ všeho. Člověk asi nemůže dělat dobře práci, která by ho nebavila. Každý případ je také jiný a jde o pestrou a zajímavou náplň. 

LN: Na druhou stranu vyšetřujete brutální činy a zřejmě se často setkáváte s násilnou smrtí.
Nechci říct, že si na to člověk zvykne. Často i mě něco vyděsí, zejména když jde o smrt dětí. Tomu jsem se dlouho – jako matka – vyhýbala. Ale když najdeme pachatele a můžeme jej ukázat pozůstalým, je to další motivace pro mou práci. 

Oceněná jihočeská kriminalistka Renáta Miková.
Kriminalistka Renáta Miková z Krajského ředitelství Jihočeského kraje převzala ...

LN: Co se změnilo, že jste začala vyšetřovat i dětské vraždy? 
Asi před 15 lety u Nažidel havaroval autobus a pak probíhaly soudní pitvy, aby se mohla identifikovat těla. Byla jsem u všech, včetně – a to vidím dodnes – šestileté blonďaté holčičky s copánky. Jedna z mých dcer je také blonďatá. Nešlo, abych od některé pitvy odešla, takže jsem to v sobě překousla. Posledních pár let se teď zabývám případy, kdy matky po porodu usmrtí dítě. Měla jsem i případy, kdy si pak miminko nechaly doma ve své blízkosti. 

LN: Nemíváte občas vztek?
Kolikrát! Zejména u žen, které porodí zdravé dítě. Dnes je přece spousta babyboxů a nemocnic, kde je mohou nechat, přičemž mnoho rodičů mít děti nemůže. Když se žen ptám na důvod, nedokážou odpovědět. 

LN: Nemáte potřebu svou práci vyvažovat něčím pozitivním?
Myslím, že vyvažuji. Sportem. Byť jsem starší, ráda i závodně hraji volejbal, chodím na tenis, miluji kolo, v zimě běžky a lyže. Také zahrádku a vnoučata. Je to jediný způsob, jak si čistit hlavu, aby člověk práci nenosil tolik domů a hlavně se z ní nezbláznil. Relax po nepříjemných věcech je vždy důležitý. Nosím si práci v hlavě domů, protože prožívám neštěstí cizích lidí a chci jim pomoci. Spousta jich má na mě spojení, takže mě kontaktují i po letech, ačkoliv jde o uzavřený spis. 

LN: Myslíte, že stejně jako vy přistupují k práci všichni?
Nemyslím si. Neříkám, že všichni, ale jsou i takoví, kteří dokážou nechat práci v práci a dál na ni nemyslí. Jdou domů o půl čtvrté jako z fabriky. Ale to zkrátka nejde. Někdy pracovní doba trvá do noci, jindy celé dny. Mám takový rituál, když přijdu domů po výjezdu. Musím si dát sprchu, panáka a pak si na hodinu lehnu do postele a přemítám, jestli jsme udělali všechno a na nic jsme při ohledávání místa nezapomněli. 

LN: Dostala jste se někdy do situace, kdy jste se bála o rodinu právě kvůli práci?
Jednou mi vyhrožoval muž, že zjistí, jestli mám děti, kolik a kde bydlím. Snažím se jednat se všemi slušně, a byť to jsou vrazi, stále jsou lidmi. Takže jim při výslechu nabídnu i kávu. To, že něco udělali, je druhá věc. Počáteční obavu jsem si sama v sobě ujasnila a nikdy jsem nepocítila, že bych se doma musela opevňovat. Kdybych žila ve strachu, že se v soukromí může něco stát, nemohla bych tuto práci dělat. 

LN: Co se v kriminalistice změnilo za posledních 25 let?
Řekla bych, že přibylo zabitých dětí. 

LN: Režisér Vít Klusák připravuje celovečerní dokument V síti, který mapuje zneužívání dětí v kyberprostoru. Setkáváte se s tím také? Jak velkou roli hraje internet? 
Obrovskou. Zejména u znásilnění nebo sexuálního nátlaku. Změnilo se hodně to, že děti už si neumějí hrát, rodiče jim místo kroužku často dají do ruky mobil či tablet. Hodně dětí má problém s komunikací, nemají kamarády a řeší to internetem. Pracovala jsem na jednom velkém případu týkajícím se sexuálního nátlaku. Jezdila jsem tenkrát vyslýchat přes čtyřicet nezletilých dívek po celé republice. Ve většině případů neměly kamarádky, často si myslely, že jsou škaredé, tlusté nebo mají velký nos, uši a podobně. Neuměly si o tom popovídat s nikým jiným. A tento „kamarád“ na druhé straně internetu jim naslouchá, řekne jim: „Pošli mi fotku, vždyť jsi hezká holka.“ Když mají po ruce tohoto „dobrého kamaráda“, jsou ochotné mu pak poslat fotku i bez oblečení. Pak už se na ně situace hrne, protože on řekne: „Když mi nepošleš další fotky, vyvěsím to u vás ve škole, pošlu rodičům.“ Dívky jsou pak v takovém koloběhu, že nevědí kudy kam.

LN: Jezdíte o tom přednášet do škol?
Přednášíme například o nebezpečí Facebooku. I když je povolen od třinácti let, přijdete do třídy jedenáctiletých a na otázku, kdo má Facebook, se přihlásí devadesát procent dětí. Internet je báječná věc, ale způsobuje spoustu negativních jevů, například právě pro pedofily je skvělou příležitostí a rájem.

Ale jak internet ukočírovat? Co si budeme povídat, rodiče se snaží vydělávat peníze, nesledují, jaké stránky si děti prohlížejí a co na internetu dělají. V dnešní době se dá spousta stránek zablokovat nebo dětem povolit přístup jen na určitou dobu. Hodně rodičů tuto možnost podceňuje. V mobilech jsou volná data, všude wi-fi zdarma, dokonce i základní školy mají free připojení. To mě překvapilo, vzhledem k tomu, že se učitelé snaží regulovat mobily ve vyučování. 

LN: Existuje případ, na který vzpomínáte více než na jiné?
Případ Jiřího Toncara, který zavraždil svou manželku. Bylo to někdy v létě 2006. Původně nahlásil, že se mu ztratila v obchodním domě. Pak jsme u něj dělali domovní prohlídku, která trvala asi tři týdny. Nic jsme nenašli, ani se záchranářskými psy na statku. Poté připustil, že za ním šla žena ven, spadla z žebříku a mrtvou ji hodil do přehrady. Opravdu jsme vytáhli mrtvolu, ale byl to chlap. Měli jsme tedy další případ. Psi pak na statku našli pachy v hloubce asi dvou metrů. V té době byl Toncar ve vazbě, šla jsem za ním a zeptala se, jestli chce vidět statek, že domovní prohlídka stále probíhá. Tam uviděl sbíječky, bagry, všechno rozkopané. Lpěl na majetku, a když to viděl, ptal se, jestli mu dáme šanci, že by si do pondělí rozmyslel, zda řekne pravdu. Opravdu pak oznámil, že bude vypovídat, a přiznal, kde je manželka zakopaná. Případ mi utkvěl v paměti hodně, protože vyšetřování trvalo velmi dlouho. Často jsme tam byli až do večera. 

LN: Připomínáte seriálovou vyšetřovatelku Julii Lescautovou. Kromě dvou vašich dcer i tím, že na policejním ředitelství Jihočeského kraje jste jediná žena komisařka vyšetřující vraždy. Jak se mezi mužskými kolegy cítíte? 
Myslím si, že i když děláme mužskou práci – ačkoliv kolegové vždy říkají, že v pracovní době jsme chlapi jako oni –, jsem žena a ženou zůstanu. Přestože dělám mužskou práci, nemusím mluvit sprostě, abych se chlapům přiblížila. 

LN: Převažuje názor, že jde spíše o mužskou profesi?
Když jsem před pětadvaceti lety začínala, nebylo mnoho žen, které by měly přímo tuto specializaci. Teď už je nás v rámci republiky více. Když jsem vyjela na první vraždu, setkala jsem se s reakcemi kolegů a nedůvěryhodnými pohledy typu „ty jo, ženská“. Na druhou stranu jsem nikdy nepocítila, že by se rozhodli ženu neposlechnout. Ale samozřejmě je vše o lidech, stejně jako v každé jiné práci. 

LN: Obráceně jste někdy zaznamenala jako výhodu při vyšetřování fakt, že jste žena?
Určitě. Myslím, že si pachatel mohl myslet: mám před sebou ženu, ještě k tomu blondýnu, můžu jí nakukat cokoliv. Ale ono to tak není. Na druhou stranu se chovám vstřícně a přistupuji k nim lidsky, proto si myslím, že se pachatel může více otevřít ženě, a možná i pochlubit tím, co provedl, více než chlapovi.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!