* LN Jak jste se k Exitu 89 dostal, podílel jste se také na scénáři?
Nabídka od Ondřeje Hraba z Archy přišla ve chvíli, kdy byla hotová první verze scénáře, kterou napsal Jarda Rudiš s Martinem Beckerem. Ta byla velmi minimalistická, až básnická, vzali jsme z ní hlavně postavy a místo děje a potom jsme dál, už společně, tvořili verze další.
* LN O čem Exit 89 pojednává nebo jaké téma sleduje?
Jde o projekt, který vznikal na základě konkrétního zadání – ať generace, která nezažila rok 1968, ho po svém interpretuje. Inscenace je součástí širšího programu, který už běží a jmenuje se Divadlo. Doba. Dějiny. a vzniká za podpory Zipp, což je česko-německý kulturní projekt. Čili i výsledná inscenace má být česko-německá, což je určitým způsobem limitující. Zároveň přináší jisté komplikace fakt, že při letošním výročí roku 1968 se publikuje tisíce názorů a studií a my jsme si v té přehršli museli najít vlastní cestu.
* LN A jak vy, který jste ročník 80, tohle výročí vnímáte – pro vás to musí být diluvium, nebo ne?
Při výročí před deseti lety, to jsem byl na gymplu, jsem celé téma poprvé zaregistroval s větší intenzitou. Teď jsme studovali víc do hloubky, vyhledali jsme hodně autentických materiálů, které mi posunuly názor na celý revoluční rok. A čím víc jsme se dovídali, tím více jsme si byli jisti, že nechceme dělat historickou sondu, ale současné téma. Když jsem poprvé četl původní text, zaujala mě nejvíc postava důchodce, která byla trochu marginální, ale nakonec se nám z ní stala hlavní. Udělali jsme z něj osobního řidiče Alexandra Dubčeka, který vše prožil a zůstal zarytým dubčekovcem, který chce dokončit jeho sen. Amá kulku v hlavě, protože ho v srpnu 1968 postřelili před rozhlasem a ta kulka nejde vyjmout a pořád se mu v hlavě tlakem krve posouvá. Má to vliv na mozkové centrum paměti a orientace, takže se mu prolíná současnost vzpomínky. A tady někde jsme objevili to hlavní téma – lidská paměť. Jde o to, že ona tvoří dějiny, i když je nedokonalá, selektivní a subjektivní. A také fragmentární. A fragmentárnost se nám zase stala určitým inscenačním principem.
* LN Došel jste na tomto základě k nějakému poznání?
Asi bych to shrnul do věty, kterou tam pronáší postava osmnáctileté a ryze apolitické dívky, a to sice že každá euforka trvá jen chvilku. Ona se tím sice vyjadřuje k hulení jointů, ale vlastně tím pojmenovává podstatu velkých historických změn. I tentokrát to bylo obrovské vzedmutí, které trvalo chvíli a pak zase všechno vjelo do starých kolejí. Tedy spíš horších starých kolejí. Největší přínos byl snad v tom, že se definitivně prokázala nereformovatelnost komunismu. A pro mě je po zhlédnutí všech dokumentů největším zážitkem to národní sepětí. Byla to doba, kdy slovo národ prostě nebyl jen pojem, ale živá věc, na kterou si můžete takřka sáhnout. To moje generace ještě nezažila.
* LN Vzhledem k názvu hry předpokládám, že má i vazbu na současnost. Jakou?
Děj se odehrává v současnosti – 1. září 2008 – na dálniční pumpě u Humpolce, poblíž místa, kde se při autonehodě zabil Alexander Dubček. To je skutečně exit 89. Některé postavy pamatují rok 1968, pro jiné je důležitý rok 1989 a pak jsou tam figury dnešních -náctiletých, kteří ani o jednom nic nevědí, a ani se nezajímají. Možná tak odtuší, že byla revoluce – v osmašedesátém i devětaosmdesátém.
* LN To je ale dost tristní, že jsme vychovali ignoranty, nemyslíte?
Je to otázka motivací – proč se o to zajímat. Jak říkal Václav Havel – paměť tvoří identitu národa, a když ji nebudeme pěstovat, ztratíme ji. Ale musíme vyvolat ty motivace. Proto jsem předtím mluvil o tom až závistivém pocitu národní identity, který na mě dýchal z té doby. Když jsem byl na gymplu, taky jsem se moc nezajímal, nebyl důvod. Je to ignorantství, ale možná, že je to i proto, že nejsnáze dostupné informace jsou strašně povrchní. Na encyklopedickém serveru se určitě celý rok 68 vejde do tří vět. Dřív se lidi po konci nadějí, v tom marasmu, uzavírali k televizi, dnes se obklopují internetovými hesly. Obojí by se mělo v inscenaci objevit.
* LN LN Je pravda, že budete režírovat v maďarském Národním ?
Zatím jsem se to jen dočetl v Reflexu. Hodně lidí už mi to říkalo, ale Maďaři stále mlčí.
* LN Na přehlídce českého divadla pro zahraniční hosty prý vaše Černá díra všechny okouzlila. Vy jste u toho nebyl?
Byl, ale s těmi lidmi jsem si pořádně popovídal až na rautu. Někteří byli hrozně zajímaví. Dokonce se mi tam představil nějaký pán z Koreje a na vizitce měl, že je šéf všech divadelních kritiků celého světa. To musí být neuvěřitelná funkce.
* LN To je Yun Cheol Kim, prezident AICT – mezinárodní asociace divadelních kritiků, což je poměrně významná instituce. A má i českou sekci.
No vida, to já ani nevím, že existuje. Oni ti zahraniční kritici hlavně nemohli pochopit, že to vzniklo jen z improvizací a postupně se to fixovalo. Že nebyl na začátku žádný text. A navíc Černá díra vznikala opravdu z úplné nuly, na začátku byli jen herci a jejich chuť a talent a nápady. Těm kritikům hrozně vrtala hlavou ta improvizace jako tvůrčí metoda, což mě dost překvapilo.
* LN K improvizaci máte blízko už od studií díky svému profesorovi Janu Schmidovi a také jste hladce vešel do Ypsilonky. Vaši vrstevníci ji někdy vnímají jako muzeální záležitost Čím vás jako člověka, který se narodil dvacet let po jejím vzniku, oslovuje?
Tato metoda se možná chápe jako muzeální ve spojení s Ypsilonkou, ale samo o sobě je to stále živé divadelní myšlení a funguje v divadle od jeho prapočátků. Ypsilonka ho u nás dovedla nejdál a zároveň vlastně trochu institucionalizovala. Ale ono stejně nakonec nejde o to, zda pracovat s dramatickým textem nebo jen s vědeckou statí nebo úplně bez textu, jde hlavně o osobní angažmá, o chuť tvořit, o to, jaký mám důvod se určitým tématem zabývat a co chci říct. A to nikdy nemůže být muzeální. Samozřejmě, že v Ypsilonce to již došlo saturace a je otázka, jestli se to může dál ještě rozvíjet. A jak. Ale tvořivé divadelní myšlení tady pořád je.
* LN Letos jste si vysloužil titul Talent roku a celkem se těšíte přízni kritiky. Dělá to s vámi něco?
Kritiky samozřejmě čtu, některý mě strašně rozčílí, některý naopak, takže něco to se mnou dělá, ale už to není takové jako před pěti lety, kdy jsem si myslel, že jsem udělal hypergeniální inscenaci. Okamžitě jsem listoval Světem a divadlem a zjistil, že jsem dostal tři, čtyři hlasy a nic z toho. Letos jsem jich dostal asi šest, což taky není moc, ne? Ono se to tak přelévá a já se už tak nestravuju.
* LN Absolvoval jste režii na katedře alternativního divadla a upozornil na sebe podobně výrazně jako vaši spolužáci Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka - Skutr. Co máte společného?
Myslím, že společný máme spíš ty vnější věci - jakože je to autorské a mladé a nové a bla bla. Ale inscenační principy mají kluci myslím dost jiný, což je dobře. Víc pracují s tělem, s akrobacií a tak. Ale možná že jsou i naše postupy při zkoušení podobné, to nevím. Třeba Nic nás nezastaví, což je příběh messengera, který hrajeme v Ypsilonce, tak to je Lukášův náměť, který se mi strašně líbil. Na začátku jsme docházeli do messegerovské firmy, debatovali s kurýry a podobně. Takhle pracuju rád pokaždé, nejdřív se musí absolvovat vyčerpávající sběr materiálů, pak se jde zkoušet. Takže něco společnýho máme určitě, což je dáno i katedrou. Ale já vždy když slyším o Skutrech, a o nich je slyšet často, tak mě napadá, že by se měli jmenovat spíš Skutrenko, protože jejich nedílnou součástí je produkční Jirka Sulženko. Skrze tento rozhovor bych ho tedy rád pozdravil a ocenil jeho zásluhy. Protože lidí jako on v českém divadle moc není. A to říkám já, který má jinak na propagaci divadla dost kacířské názory.
* LN Kacířské názory?
Jsem přesvědčený, že divadlo má výlučné postavení. A bude čím dál tím víc výlučnější. Čím víc lidé budou propojeni virtuálně, všemi možnými sociálními weby a podobně, tím jedinečnější zážitek jim poskytne divadlo. Možná jen hrstce, ale bude to stát za to. Protože ti lidé vyjdou z domu, dorazí do divadla, uvidí živé herce, kteří zase vyšli ze svého domu za diváky, pak si možná společně popovídají na baru a když to bude dobré představení, které je dokladem výlučnosti a jedinečné komunikace, tak si to mezi sebou řeknou. A čím víc si to řeknou, tím méně potřebují plakáty, letáčky, inzeráty. To představení o messengerech taky plnili první rok hlavně kurýři, kteří si to mezi sebou řekli. A většinou nikdy předtím v divadle nebyli. Ten to řekne tomu a ten zase tomu a dostane se to až k někomu, kdo žádný divadelní plakáty nečte, protože ho divadlo nezajímá. Já prostě věřím na toho lidského pavouka.
* LN Je to hezká myšlenka, ale platí možná v Ypsilonce, která má dvě stě sedadel, zkuste si naplnit velkou scénu bez propagace. A pak divadlo se musí prosadit vedle jiného umění a dalších nabídek.
To jsem samozřejmě říkal příliš idealisticky. Jasně, že propagace být musí, ale nesmí převálcovat to, co sama ta inscenace nese. Když jdete na něco s masovou propagací, tak je potom často zklamání fakt obrovský. V divadle daleko intenzivnější, až deptající, protože z kina si odejdete, ale tady jste v prostoru s živými herci. A taky tlak propagace vede k projektovosti. Dělají se věci bez kontinuity. A to jde samozřejmě proti ansámblovému typu divadla. Myslím, že síla českého divadla je právě v tom, že si dokázalo udržet soubory, kde je kontinuita práce, vývoj. Protože divadlo se dá dobře dělat až s lidmi, kteří se znají. Ale na druhou stranu to všechno říkám s vědomím, že dělám rozhovor, který je minimálně lehkou propagací na Exit 89.
* LN Černá díra vám nakonec vynesla Talent roku. Nastudoval jste ji v Dejvickém divadle, což je jiný typ ansámblu než Ypsilonka. Jak se vám tam dělalo?
To je přesně ten případ, o kterým mluvím. Soubor, který se jemně vyvíjí už dlouhou dobu, a proto teď dělá jednu dobrou věc za druhou. To byla skvělá zkušenost. I proto, že inscenace prošla absolutní krizí, kdy jsme po měsíci zkoušení zrušili původní příběh o sedlákovi Janu Rajterovi, který jsem měl připravený. Sestavili jsme to dohromady a viděli, že je to úplně blbý. Šli jsme za panem Krobotem a řekli mu, jak se věci mají. A on nato -máte čtrnáct dní, zkuste, co vám z toho vyleze, když nic, odložíme premiéru. A taková svoboda a fakt, že mě herci neposlali někam, ale byli ochotní a nadšení udělat něco jiného, nového, nám moc pomohla.
* LN Vy jste dělal přijímačky na DAMU i na FAMU. Byl jste tak nerozhodný?
V sedmnácti jsem si dal přihlášky tam i tam. Na FAMU jsem se nedostal ani do prvního kola, možná jsem byl moc mladej, a na DAMU mě vzali. Přijímačky na FAMU jsem pak dělal ještě jednou, to už jsem byl ve 3. ročníku u Jana Schmida. Dostal jsem se až nakonec, ze všeho jsem měl plný počet bodů. Pak přišel ústní pohovor a z toho jsem měl nula celá nula. To bylo fiasko, absolutní neporozumění.
* LN Co se stalo?
Trochu jsem to vytěsnil z paměti, protože jsem se cítil trapně. Mám pocit, že si pan Smyczek, který byl u mě nejblíž, napsal na roh papíru „příliš alternativní“. Jirkovi Strachovi jsem se snažil dost krkolomně vysvětlit, že bych chtěl uplatnit stejnou míru improvizace i při vzniku filmu, a on řekl akorát - jako Monthy Python? Tak toho jsem taky moc nepřesvědčil. Pak mi pan Klein položil otázku, kolik věží má svatý Mikuláš, a když jsem mu odpověděl, že dvě, tak chtěl vědět, jak jsou vysoký. Já na to, že jedna je vyšší, což ho otrávilo a znechuceně pravil - obě dvě jsou stejný, pane kolego..
* LN Příliš alternativní, to je diagnóza. Asi jste přece jenom správně u divadla a v Ypsilonce s Janem Schmidem, který si vás vybral Jaký je váš vztah?
No vidíte a spousta lidí mně říká, že jsem moc popovej a mainstreamovej. Cítím hlavně pokoru před tím, co Jan Schmid dokázal. Není to nijak extrémně blízký vztah, protože on je komplikovaný člověk a se mnou to taky není jednoduché. Ale když to vztáhnem na divadlo, tak jsem často u vytržení, jak má ve svých letech mladý uvažování. A taky umí myslet dopředu, spousta jeho pokynů mi došla až zpětně.
* LN Jako každý mazaný principál chytře vytváří dojem, že to, co chtěl, jste vytvořil sám.
Tak to si myslím, že dělám já s herci, ale možná to opravdu dělá i on se mnou. A proč ne.
***
Jiří Havelka
Osmadvacetiletý Jiří Havelka, který působí v Ypsilonce vedle Jana Schmida jako druhý režisér, toho zatím stihl poměrně dost. Založil několik festivalů, kromě režií v Disku, Ypsilonce a jiných divadlech také hraje, letos obdržel cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku. V rámci STUDIA Studia Ypsilon připravuje improvizované pořady Kačeři pod lampou, Festival Cute dramatiky a další inscenační projekty tzv. „nepravidelné dramaturgie“, například projekt KOPIEKOPIE. Dá se říct, že šikovně apo svém „najel“ na poetiku, kterou dovedl k dokonalosti právě Jan Schmid, jeho někdejší profesor a dnešní principál. A právem budí pozornost, je svěží, neotřelý, hravý a originální. Dokázal to nejenom Černou dírou v Dejvické divadle, ale i Dramatem v kostce o jedinečnosti divadla. Nový autorský projekt Exit 89, který režíruje v Arše má být hororem s lidskou tváří o šesti lidech a jejích osudech rozprostřených mezi roky 1968 a 2008.
Improvizace je živé divadelní myšlení a funguje od prapočátků. Ypsilonka ho u nás dovedla nejdál.
