Oni nejsou normální lidi,“ varoval mě Edward, mladý zaměstnanec botswanské telekomunikační firmy, před kmenem zvaným San. Jsou prý úplně primitivní, doslova sto let za opicemi. „A vláda by jim v žádném případě neměla pořád ustupovat!“ Řeč byla – jako obvykle, když se sejde pár Botswaňanů s cizinci – o křovácích neboli kmenu San, jak zní jejich oficiální a politicky korektnější název. Většinou se debata vyvíjí tak, že začne důvody, proč si křováci nezaslouží, aby se s nimi jednalo jako s lidmi (protože to v podstatě lidi nejsou), či proč nemají práva (neplatí daně), a když dojdou pádné argumenty, přijdou na řadu ty, u nichž to většinou končí (běloši nám tak můžou radit, jak humánně zacházet s původním obyvatelstvem).
Cizinci jsou křováky obvykle fascinováni. Zosobňují jejich romantické představy o Africe. Takhle si to tady představovali. Ne jako partičku chlapíků oblečených jako gangsteři z amerických videoklipů, které se Afričané tak snaží napodobovat. Kde jinde než u křováků může člověk v 21. století na vlastní oči pozorovat, že někteří lidé jsou pořád schopni přežít jen z toho, co uloví a nasbírají?
Cizince, obvykle tvora ryze kancelářského, který celý život kupuje jídlo v supermarketu, křováci nepohoršují.
Naopak je jejich schopností obstarat obživu pro celou rodinu za tři hodiny denně, a to lukem a šípem, naprosto unešený. Jak by nebyl, když sám tráví v kanceláři „obstaráváním potravy“ celý den a ani nemá to potěšení přitáhnout domů vlastnoručně uloveného paviána a vidět, jakou z něj mají všichni radost?
Místní, „moderní“ Botswaňané ovšem v životním stylu křováků nevidí romantiky ani trochu. Naopak, vnímají jej jako útok na sebe samé, na své vlastní hodnoty, na svou reputaci coby Afričanů. Všichni přece vědí, že bydlet v betonovém domě je lepší než v chýši z větviček a že kupovat maso naporcované a zabalené do plastových obalů je lepší! Tak proč se tomu křováci tak brání? Vláda se jim přece snaží pomoci, přestěhovat je „do lepšího“, posílat je do škol, naučit je obdělávat pole, prostě je „zcivilizovat“ – a oni si toho vůbec neváží. Naopak se s vládou neustále soudí.
Tady přichází první romantikovo rozčarování: „Křováci se umějí soudit?“ Představuju si muže v sukýnkách z kůže paviána, jak stojí před mezinárodním soudním tribunálem a očekávají verdikt, jestli jejich životní styl je, nebo není kompatibilní s moderním africkým životem.
Je také fakt, že co se týká soudů, zatím se křovákům moc nedaří. A od té doby, co byly v osmdesátých letech v národní rezervaci Kalahari objeveny diamanty, křováci „modernímu životu“ překážejí čím dál víc. Botswanská vláda se je systematicky snaží z Kalahari vyštvat, aby vytvořila prostor pro možná největší diamantové doly světa. Naposledy jim nenápadně znemožnila přístup k nádrži s pitnou vodou.
V reakci na takové zacházení s původními obyvateli protestovaly desítky lidí s cedulemi Bojkotujte diamanty, zachraňte křováky před exkluzivními klenotnictvími v Londýně nebo New Yorku. Botswaňané to nechápou.
Jen díky diamantům se přece mají dobře – nebo alespoň relativně dobře ve srovnání se zbytkem Afriky. A to poslední, co teď potřebují, je, aby lidé na Západě přestali kvůli špatnému PR diamanty kupovat.
Skutečný strach ale nemají.
Znají bělochy už celkem dobře. Vědí, že budou mít spoustu řečí o principech, ale když si budou moci vybrat mezi křováky a diamantovým prstenem, vyhraje prsten.
