To se občas přihodí, že někdo napíše knihu, ta kniha vyjde v cizině a tak autor omámený pýchou kývne na různé ty cesty a vystoupení. A už v Rakousku mu dojde, že pýcha není na místě, ve Švýcarsku a Německu už se stydí, protože těch knih jsou všude mraky, v Holandsku mu dochází, o co jde, a v Londýně se mu konečně rozbřeskne: no jo, je to průmysl. Nová auta, nové pračky, nové vitaminy, tak proč ne pořád nové knihy? Chrlit, to je přece příkaz doby, říká si cynicky autor, když se courá u Britského muzea, kolem všech těch přecpaných knihkupectví a antikvariátů ve věhlasné čtvrti intelektuálů, Bloomsbury. A pak užasne, neb se octl v Doughty Street 48, ano, přímo u domu, kde gigant Charles Dickens stvořil Doritku, Olivera Twista, Pickwickovce, Ebenezera Vydřigroše a další stovky postav.
To byla doba! Čtenáři, kteří se na nic neptají, občasný jízdní posel od nakladatele či agenta, jinak klid a samota tvůrcova. Sen vydrží až do spatření Mistrova čtecího stolku. Pultík, potažený rudým sametem, si viktoriánec nechal vyrobit, aby mu byl oporou při nekonečném cestování. Měl deset dětí, po čtyřicítce navíc vypadl od manželky k mladičké přítelkyni, a aby všechny uživil, vydával se na dlouhá turné po Anglii a Americe.
Ovšemže si na průmysl, který vyvolal k životu, stěžoval. Kvůli cestám, kdy se prý cítil jako na skřipci, se nemohl soustředit. Ve stresu nepsal. Než ho na prahu šedesátky zabila mozková mrtvice, těsně před posledním veřejným čtením v dubnu 1870, odkázal stolek dceři Kate, o které věřil, že bude v jeho dráze spisovatele pokračovat. Kate psát nezačala, vdala se a stolek věnovala muzeu.
O autorovi| Jáchym Topol, redaktor LN
