Při čtení vzpomínek a nekrologů za Jiřím Dienstbierem jsem si uvědomil, jak moc nám scházejí slušné faktografické životopisy významných politiků. Dienstbier sice napsal velmi věcné vzpomínky o svém působení v Černínském paláci (Od snění k realitě, 1999), ale informace o jeho předchozím životě je třeba pracně sestavovat ze střípků z novinových rozhovorů či vzpomínek pamětníků. Jeho působení v zahraniční redakci Československého rozhlasu od roku 1958 do roku 1969 (s přerušením kvůli vojenské službě na přelomu 50. a 60. let) zůstává bílým místem. Ani v knižním rozhovoru, který na konci roku 1992 vedla s Dienstbierem „nadoraz“ Jana Klusáková, se toho o rozhlasové kariéře bývalého ministra zahraničí příliš nedozvíme.
Dienstbierovy příspěvky zůstávají dnes jen v matných vzpomínkách pamětníků. Kdyby psal do novin nebo časopisů, bylo by velmi jednoduché jeho texty získat a nepochybně by mu byly politickými a ideovými odpůrci po roce 1989 omlacovány o hlavu. Rozhlas v předdigitální formě byl však efemérním médiem: získat přepisy vysílání vyžaduje archivní průzkum a komplikovanou heuristickou analýzu (podle pamětníků se odvysílaný příspěvek mnohdy lišil od toho, co se předkládalo cenzorům ke schválení). O Dienstbierově činnosti zpravodaje na Dálném východě a ve Spojených státech tak dnes svědčí pouze brožura o událostech v Indonésii v letech 1965/1966 Noc začala ve tři ráno. Ta vyšla sice v roce 1967 ve vnitrácké edici Magnet, která neblaze proslula jako kanál estébáckých dezinformací, je však na svou dobu neobyčejně věcná.
Kdo by dnes chtěl v knihkupectví hledat nějakou publikaci o Jiřím Dienstbierovi, padne asi na monografii brněnského politologa Lubomíra Kopečka (* 1975) Éra nevinnosti s podtitulem Česká politika 1989-1997. Z její obálky shlíží Václav Klaus (v kravatě a svetru!) s Jiřím Dienstbierem, na sněmu Občanského fóra, který přesně před dvaceti lety - v lednu 1991 - rozhodl o dalším politickém vývoji a především podobě ekonomické transformace. Jiří Dienstbier tehdy, jak známo, prohrál a jeho Občanské hnutí se ve volbách v roce 1992 dokonce ani nedostalo do parlamentu.
O tom, proč Dienstbierova politická formace propadla, byly popsány stohy papíru. Lubomír Kopeček vidí hlavní příčiny v nevybudování regionální a místní struktury, mizerné volební kampani, která akcentovala minulost (heslo „Jdeme správnou cestou“), nejasném ekonomickém programu a v celkové politické nevyhraněnosti. Osobně si myslím, že Jiří Dienstbier, novinář a intelektuál, jehož vlastní zájmy táhly do oblasti zahraniční politiky, která voliče v žádné zemi světa většinou moc nezajímá, se v pozici „lídra“ politického hnutí necítil moc dobře. Touha po silném vůdci s jasným programem, který vše „za nás“ udělá, byla na počátku 90. let příliš silná. Dienstbier, který nebyl dogmatikem svých pravd, prostě nemohl mít šanci.
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor
